Pocházel z venkovské rodiny. Po gymnáziu přešel do filozofických ročníků pražské univerzity, poté studoval klasické jazyky a estetiku. Již v této době se setkal s J. N. Štěpánkem (31. 5. 1807 se do jeho památníku zapsal jako „philosophus“). 1816 se stal profesorem na gymnáziu v Jičíně, později v Písku i zástupcem prefekta. 1819 byl povolán na univerzitu v Innsbrucku jako profesor klasických jazyků a estetiky. Na přímluvu zemského tyrolského místodržícího hraběte K. Chotka nastoupil 1823 na pražské univerzitě jako nástupce Dambeckův a v Praze působil do konce života (zemřel na zápal plic). Od 1823/24 přednášel dějiny filozofie, estetiku, etiku a pedagogiku na katedře „krásných věd“, po úmrtí Aloise Klara od 1833/34 též řeckou a latinskou filologii na katedře klasické literatury. Jeho posluchači byli nejen univerzitní studenti, ale i významné pražské osobnosti (malíř J. Führich, prof. konzervatoře G. Gordigiani ad.). Z kontaktů s Führichem vzniklo několik M. textů k Führichovým výtvarným pracím (Pater noster [...] in neun Blättern gezeichnet, 1827, též jako Vater Unser, 2. vyd. 1840, Der wilde Jäger [...] in fünf Blättern gezeichnet podle Bürgerovy balady, 1827). Texty k rytinám religiózního i jiného obsahu psal M. i později (Passionsbetrachtungen se 14 rytinami podle A. Dürera a Lucase van Leyden, 1828, Bilderkatechismus nach einem Leitfaden des grossen Lesebuches für Eltern, 1829, Erinnerungen an Prag in bildlichen Ansichten und historischen Erläuterungen, 1836). Nevydal žádné větší dílo a působil především jako žurnalista. Před 1827 začal přispívat do Prager Zeitung, 1828–43 psal nejméně dvakrát týdně do nově založené Bohemie (jeho nástupcem se stal jeho chráněnec B. Gutt). Uveřejňoval obsáhlé kritiky představení StD, recenze výstav, koncertů, akademií, knih a literárních událostí a referoval o společenském životě. Stýkal se s okruhem F. Palackého a byl přispěvatelem jeho časopisu Monatschrift der Gesellschaft des vaterländischen Museums in Böhmen. 1827 zde mj. uveřejnil prozodickou analýzu české lidové písně (Einige Worte über das böhmische Volkslied), jíž se zabýval i v univerzitních přednáškách. Tiskl zde básně na náměty z české mytologie, jež chtěly konkurovat Ebertovým pracím na podobná témata a vycházely paralelně s nimi (1827: Horymir und sein Ross Šemik, česky v ČČM 1827, sv. 2; Kassa und Biwoi, česky v ČČM, sv. 4, obojí přel. V. A. Svoboda, 1828: Neklan und Wlaslaw). Pro Monatschrift přeložil z češtiny Palackého text Die Einnahme Prags durch Georg von Podiebrad im J. 1448 a Russische Volkslieder Čelakovského (obojí 1828, sv. 1).
Základ jeho estetických názorů byl dán klasickou estetikou, jež vyžadovala jasnost sdělení a vyváženost formy; klasická činoherní i operní díla (Mozart, Gluck) byla pro něj vzorem dokonalosti. Za prvotní považoval obecné zásady, aplikované na konkrétní případ. Pro jeho údajnou malou zkušenost s materiálem jednotlivých umění část veřejnosti jeho kritiky zpočátku neakceptovala; M. obhajoval svou zpochybňovanou kvalifikaci tvrzením, že rozhodující pro posouzení díla nejsou jednotlivé prvky, ale estetický obsah, jehož substrát teprve technické a konstruktivní prvky tvoří (Bohemia 4. 7. 1830, č. 80). A. W. Ambros píše, že jeho recenze působily až doktrinářsky, ale nakonec získaly uznání a autoritu. Pro vývoj M. estetických názorů měly značný význam soukromé přehrávky a diskuse, které od 1831 pořádal ve svém pražském hudebním ústavu J. Proksch. M. se zde seznámil s estetickými názory ovlivněnými Hegelovou filozofíí a v diskusích si osvojoval všeobecné zásady umělecké analytické praxe. Z tohoto prostředí, diskutujícího i o romantickém pojetí génia, pramenil jeho obdiv k Beethovenovi, v pražských podmínkách ne zcela běžný, a vypěstovaná schopnost přijímat novinky.
Jeho divadelní kritiky měly myšlenkově i formálně pevné schéma, opřené o estetické zázemí: srovnával dílo a jeho interpretaci s ideálním modelem. Posuzoval soulad mezi druhovým zařazením díla (veselohra, tragédie, italská opera, singspiel) a jeho konkrétním řešením, analyzoval text či libreto z hlediska dramatické účinnosti a hodnotil výstižnost autorské i herecké charakteristiky postav. Značnou pozornost věnoval interpretačním jednotlivostem (vedl o nich např. polemiku s představitelem Valdštejna F. Bayerem, Bohemia 1839, č. 122, 125, 126). Napsal pro Bohemii několik rozsáhlejších studií, v nichž se věnoval dramaturgii StD a jednotlivým členům souboru (zvl. po nástupu ředitele Stögera, Versuch einer Beurteilung der Kräfte unseres recitirenden Schauspieles, Bohemia od prosince 1834 do dubna 1835). Ve 30. letech recenzoval v Bohemii i česká operní a činoherní představení. Polemizoval s Chmelenským o jejich profesionálním či amatérském interpretačním obsazení (Ein Blick auf das böhmische Theater, Bohemia 9. 2. 1830, Chmelenský v ČČM 1831, s. 448). Vážil si upravovatelské a překladatelské práce Tylovy a při česky hraných operách obdivoval vstřícnost a pozornost publika. K roztržce s českými kritiky došlo po jeho recenzi Tylovy Fidlovačky (Bohemia 23. 12. 1834). M. byl příznivcem veseloher a obrazů ze současného života, Fidlovačku však pokládal za příliš hrubé zobrazení prostředí, vzdálené od klasických estetických hodnot; snad se cítil i karikován v postavě přepjatého literáta Hvězdoleského. O českých představeních postupně přestal psát.
Divadlem se M. zabýval i ve svých univerzitních čteních, v nichž teoreticky probíral různé varianty spojení básnictví, mimiky a hudby. Studentům vštěpoval logický způsob uvažování a myšlenkovou kázeň. Udělal mnoho pro výchovu vkusu a pro schopnost další generace formulovat estetický soud. Jako kritik nikdy nesáhl k osobním útokům. Byl přesvědčen o ušlechtilém cíli žurnalistické aktivity a udržel v Praze solidní úroveň a neúplatnost kritiky.
Dílo
M. rozsáhlá žurnalistická činnost nebyla dosud bibliograficky zpracována. Přehled větších textů uvádí K. Goedeke: Grundriss zur Geschichte der deutschen Dichtung [...], 2. vyd., sv. VI, 1898, s. 792–793.
Prameny a literatura
Mémoire de l'amitié de Jean Nep. Štěpánek (rkp. památník ze Štěpánkovy pozůstalosti) a rkp. neúplného záznamu přednášek (Anton Müllers öffentliche Vorlesungen über Ästhetik an der Prager Universität im Jahre 1831, pořídil K. Holzinger), obojí v knihovně NM. • Neuer Nekrolog der Deutschen [Weimar] 21, 1843, 2. díl, s. 1104 [odtud brány i chybné biogr. údaje do všech pozdějších slovníků]; Bohemia 8. 1. 1843 [nekrolog]; Panorama des Universums1843, s. 32 [nekrolog]; A. Ambros: Musikalische Briefe aus Prag III, Österreichische Revue 1865, sv. VIII, s. 204; Josef Proksch. Biographisches Denkmal aus dessen Nachlasspapieren errichtet, vyd. R. Müller, Reichenberg 1874, s. 36–38; Teuber III, s. 152, 172, 188, 234; A. Sauer: Einige Bemerkungen zu einer im Besitze des Vereins befindlichen Autographensammlung, Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen 33, 1895, zvl. s. 295 [kritika Ebertova Čestmíra]; A. Hauffen: Karl Egon Ebert, 1901, zvl. s 7 [kritika Čestmíra]; Z. Nejedlý: První Beethoveniáni u nás, Národní osvobození 26. 3. 1927; J. Plavec: František Škroup, 1941; 170 let píseckého gymnázia 1778–1948, 1948, s. 32; Nejedlý: Smetana II, III; Vondráček II; R. Budiš: Smetanův učitel Josef Proksch, Liberec 1969, s. 39, 41; DČD II; J. Petráň: Nástin dějin filozofické fakulty Univerzity Karlovy, 1983, s. 112–113; P. Vít: Estetické myšlení o hudbě – české země 1760–1860, Rozpravy Akademie věd, společ. vědy, 1987; Lomnäs-Strauss; J. Ludvová: Kdo byl Bernhard Gutt (1812–1849)?, Divadelní revue 10, 1999, č. 3, s. 47–54; D. Tureček: Rozporuplná sounáležitost. Německojazyčné kontexty obrozenského dramatu, 2001, zvl. s. 36–37. • Rieger; Wurzbach; Otto; ČHS; Lexikon zur deutschen Musik.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 345–346