Mössner, Tobias

Psán též Möszner. Vyučil se ve Vídni. 1827 se mezi jinými ucházel o zakázku na vytvoření dekorací pro divadlo v Olomouci, podobně ja­ko A. Sacchetti však neuspěl. 1832–34 byl ma­lířem dekorací v Theater in der Josefstadt. Do Prahy ho přivedl o Velikonocích 1834 nastupu­jící ředitel StD J. A. Stöger a zaměstnal ho jako svého kmenového malíře, vedle dalších vídeň­ských výtvarníků, které zval k hostování. Od 1847 byl M. pražským měšťanem. Pro StD pra­coval do 60. let, jeho služební poměr k divadlu se však měnil; do 1844 byl zaměstnancem a po­zději spolupracoval příležitostně. Podle zacho­vaných smluv u něj objednával Zemský výbor jednotlivé kusy a M. vyúčtovával práci a mate­riál. Do 1842 se vedle M. objevují i malíři H. J. Neefe (specializovaný zvl. na krajiny), A. de Pian (architektury), od 1846 pak P. A. Jaich, uváděný v divadelním almanachu od tohoto ro­ku jako zaměstnanec StD, a hostující výtvarník berlínského pruského dvorního divadla K. W. Gropius. Ojediněle se M. pracovně setkal s J. Kautským, který v následujících desetile­tích rozhodujícím způsobem zasáhl do vývoje pražské scénografie (vytvořil s ním dekorace ke slavnostnímu projevu, jímž byl 6. 6. 1854 zjeviště StD pozdraven František Josef I. při návštěvě Prahy). Na výpravách se podíleli i strojníci (zvl. G. Weber) pyrotechnickými efekty, létacími stroji, pohyblivými figurinami, houpající se podlahou jeviště a vlnami (Fabbri: Der glückliche Schiffbruch, balet) apod. Vedle StD pracoval M. v Praze 1842–44 pro Stögero­vo soukromé Nové divadlo v Růžové ulici. Pro tento sál namaloval hlavní oponu s výjevem Múzy, která ukazuje mladíkovi cestu k dominu­jícímu zobrazení Pražského hradu, a vyzdobil hlediště jemným barvami a humornými výjevy (groteskní postavy, andílkové s motýlími kříd­ly, zvířecí motivy). Na tvorbě nového dekorač­ního fundu divadla v Růžové ulici se též podí­leli Neefe, de Pian a W. Deny. Dekorace se používaly v německých i českých představe­ních. Mimo Prahu dodal M. 1838 soubor dva­ceti scén a oponu s pohledem na město do di­vadla v Hradci Králové; jednou z jeho posled­ních mimopražských zakázek se 1869 stala dekorace lesa a otevřené krajiny pro divadlo v Čáslavi.

V prvním pražském období ředitele Stögera, 1834–46, pokračoval M. ve velkorysém stylu, přineseném z Vídně. Často zobrazoval pražské motivy (Sál na Barvířském [Slovanském] ost­rově, Pohled na řetězový most, Taneční sál na Žofíně, Letohrádek Hvězda, Zahradní salon v Bubenči) a stylové interiéry (gotické, rokoko­vé aj. sály, selské světnice, moderní pokoje). Jeho dílo se nevymykalo z dobových dekorač­ních zvyklostí, přesto některé z výprav přinesly nové nápady a postupy. Např. dekorace k Ne­stroyově frašce Zu ebener Erde und erster Stock oder Die Launen des Glückes (1835) by­ly řešeny jako simultánní a znázorňovaly prů­řez víceposchoďovým domem. Originální ná­pad uplatnil M. též v dekoraci Pohled do hlediště Stavovského divadla, když zobrazil prostředí, ze kterého diváci sledují představení; byla uplatněna v inscenaci německé a české verze lokální frašky F. X. Tolda s hudbou H. Procha Liebeleien in Linz, Neckereien in Wien, Foppereien in Prag (něm. 1838). Velkou pozornost vzbudily výpravy, jejichž části na­vrhl M. k pražské premiéře Meyerbeerovy ope­ry Robert der Teufel (1835) a k představení Meyerbeerovy opery Kreuzritter in Egypten při pražské korunovaci Ferdinanda I. (1836), kde ve slavnostně osvětleném divadle stály figuriny v nadlidské velikosti a hrál mohutný kompars. K tomuto představení namaloval M. i novou oponu s pohledem na Malou Stranu, Kamenný most a panoráma Hradčan (není vyloučeno, že tato opona měla nějaký vztah k oponě, použité 1842 ve Stögerově Novém divadle v Růžové ulici). Ve druhém Stögerově ředitelském období udělala velký dojem dekorace k Wagnerově opeře Tannhäuser, na níž M. spolupracoval 1854.

M. dílo reprezentuje typickým způsobem scénografii druhé třetiny 19. stol., úzce navazu­jící na starší tvorbu, spojenou se jmény J. Plat­zera nebo L. Sacchettiho: základem zůstává iluzivní malba, fixovaná na tradiční soustavu frontálně situovaných bočních kulis, horních sufit a zadního prospektu, popř. ještě prořezá­vaných („transparentních“) oblouků. Plastické prvky pronikaly do tohoto systému jen pozvol­na, protože se vymykaly zavedenému technic­kému systému, přesto je M. včleňoval do deko­rací stále častěji (stan, balkon, schodiště ad.). 

Dekorace (pro StD a Nové divadlo v Růžové ulici, hry s hudbou; počet a název jednotlivých kusů někdy nelze zjistit)

1834: Auber: Fra Diavolo, Hérold: Zampa (závěr), Auber: Die Stumme von Portici (ná­břeží v Portici, Masaniellova chata), Bellini: Die Unbekannte, Rossini: Tell, Mozart: Don Juan (s de Pianem: ulice, ulice v měsíčním svitu, hřbitov), Ne­stroy: Der böse Geist Lumpacivagabundus, (čes. Zlý duch Lumpacivagabundus, 1835, závěr), Weber: Der Freischütz (Vlčí sluj); 1835: Bellini: Die Nachtwandlerin, Meyerbeer: Robert der Teufel, J. B. Frey–L. Hofmann: Das Margarethenfest in Stern (salon ve Stromovce; budova letohrádku Hvězda, patrně opravená dekorace A. Sacchettiho), Rai­mund–Drechsler: Der Diamant des Geisterkönigs (audienční sál Krále duchů, též de Pian a Neefe), Ne­stroy–W. Müller: Zu ebener Erde und erster Stock, oder Die Launen des Glückes (čes. Při zemi a v prv­ním poschodí aneb Rozmary štěstí, 1838), Fabbri: Der glückliche Schiffbruch [balet]; 1836: Rai­mund–W. Müller: Alpenkönig und Menschenfeind (závěr 1. j., čes. Krakonoš a nevlídník, 1837), Rai­mund–Kreutzer: Der Verschwender (čes. Marnotratník, 1837, též Neefe), Körner–I. Seyfried: Zriny (zá­věr 4. j.); Mozart: Die Zauberflöte, Meyerbeer: Der Kreuzritter in Egypten, Dessauer: Lidwinna (prem., též de Pian); 1837: Spohr: Der Berggeist; F. Hopp–J. Hopp: Die Bekanntschaft im Paradiesgarten, die Entführung auf dem Himmel und die Verlobung in Elysium (čes. Seznámení na Barvířském ostrově, únos z Hvězdy a zasnoubení v Chuchli, taneční sál na Barvířském ostrově); 1838: Told–Proch: Liebeleien in Linz, Neckereien in Wien, Foppereien in Prag (in­teriér StD namalován jako dekorace, sál na Barvíř­ském ostrově, česky 1841 jako Milkování v Plzni, škádlení v Praze a tejrání na Vyšehradě), Raab–F. Vinař: Die goldene Hacke [balet], Halévy: Die Jüdin; 1839: Raab–F. Vinař: Krystall-König oder Harlekin als Tanzmeister [balet]; 1840: Told–Proch: Die schlimmen Frauen in Serail, Meyerbeer: Die Ghibellinen in Pisa [Hugenotten], Rainoldi: Arle­quin und Columbine auf den Alpen oder Der Zau­bergarten [balet]; 1841: Schneitzhöffer: Sylphide [balet], Donizetti: Die Römer in Melitone, C. Haff­ner–Ad. Müller: Das Marmorherz (pokoj); 1842: Rainoldi–F. Vinař: Perseus a Andromeda aneb Kou­zelný orel [balet], Told–Titl: Der Zauberschleier oder Maler, Fee und Wirthin („Wandeldekoration“, čes. Čarovný závoj aneb Malíř, víla a hospodská, 1843, též Neefe, Deny, de Pian, Jachimowitz); 1843: Auber: Der Herzog von Olonne; Gleich–W. Müller, úprava Tyl: Sanice u řetězového mostu aneb řezník z Brandejsa (pohled na řetězový most přes Vltavu, patrně již 1842 v něm. originále Der Fleischhauer von Oedenburg oder Die Schlittenfahrt); 1844: Riot­te: Nina oder Die Wanderung nach einem Mann (sál); 1845: Oehlenschläger: Corregio (celá výprava), C. J. Schikaneder: Die Erdgeister und der Brillenhändler; 1846: Räder: Der Artesische Brunnen (krajina, franc. tábor, česky Skalní duch aneb Artéská studně, 1847, též Jaich), Meyerbeer: Robert der Teufel (tábor u Palerma, též Jaich), Donizetti: Dom Sebastian (soudní síň, též Jaich), Nestroy–Ad. Müller: Der Unbedeutende (též Jaich), Schick–Ad. Müller: Die Entführung vom Maskenball oder Die ungleichen Brautwerber; 1847: Bunn–G. Schilling–Benedikt: Die Kreuzfahrer, oder Der Alte vom Berge (náměstí v Jeruzalémě, též Jaich), F. Kobler–K. F. Rafael: Eisele und Beisele oder Die Macht der Zauberei ([balet], zahrada), Wollheim–Stiegmann: Der fliegende Holländer (Neptunův palác, čes. Zaklený plavec aneb Třistaletý bludič po vodách, 1849, též Jaich); 1848: Th. Krones–Drechsler: Silfída, mořská žínka (vesnice), Kittl: Bianca und Giuseppe oder Franzo­sen vor Nizza (pevnost Saorgio, též Jaich), Kai­ser–Ad. Müller: Städtische Krankheit und ländliche Cur (horská krajina), F. Škroup: Drahomíra (jesky­ně); 1849: Elmar–Suppé: Unter der Erde oder Frei­heit und Arbeit (pokoj), kol.: Gutsherr und Seiltänzer oder Die verhängnissvolle Neujahrsnacht (zahrada); 1850: Halévy: Die Musketiere der Königin (palácová zahrada, pavilon dvorních dam), Meyerbeer: Der Prophet (holandská krajina, náměstí v Münsteru, též Jaich a A. C. Schulz); 1851: Slavnost k otevření praž­sko–drážďanské železnice („Wandeldekoration“, ob­sahuje 10 pohledů na města a krajinné scenérie mezi Prahou a Drážďanami, též Jaich a A. C. Schulz); 1852: Kittl: Die Waldblume (hustý les, dřevem oblo­žený salon v královském loveckém pavilonu); 1854: Flotow: Indra (Lisabon), Wagner: Tannhäuser (Ve­nušina sluj, síň na Wartburgu, též Jaich); 1858: Spohr: Jessonda; 1859: Auber: Fra Diavolo; 1867: Meyerbeer: Die Afrikanerin (vězení, též J. Kautský).

Prameny a literatura

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 340–343