Horn, Uffo Daniel

Psal pod pseudonymem ‘Theresie M.‘ Přízvisko „Uffo“ navrhl jeden z kmotrů, který se údajně inspiroval v tehdy populární rytířské a loupežnické literatuře. Etymologicky je „Uffo“ buď zkrácenou formou jména Ulfried, anebo jde o odvozeninu ze staroněmeckých mužských jmen na „-ulf“ (sthn. wolf/vlk). Všechna autorova díla vyšla pod jménem Uffo Horn. Jeho otec Ferdinand Horn pocházel z Polska, bojoval v napoleonských válkách nejprve na straně Francie, posléze za Rakousko. Za zásluhy získal hlavní sklad tabáku v Trutnově (1815), kde se oženil s Marií Berkovou z Blatné (1816).

H. byl německy básník, dramatik a publicista se silnými vztahy k Čechům. Současníci ho charakterizují jako prchlivého, sebevědomého až bezohledného člověka s výbornými řečnickými schopnostmi a přirozeným výtvarným talentem. Navštěvoval gymnázium na Malé Straně v Praze (asi 1825/26-1830/31), podporován Václavem Alosiem Svobodou. Po absolvování dvou povinných přípravných filozofických ročníků (1831–33) se zapsal na právnickou fakultu (1833–36). Během studií se účastnil společenského života a zajímal se o literaturu a politiku. Stal se členem spolku buršáků, pokusil se dvakrát (neúspěšně) založit tajný politický klub. 1836 odešel do Vídně, kde dokončil studia práv (1836/37 zapsán do IV. ročníku). V dalším doktorském studiu již nepokračoval.

V roce 1838 byl H. ve Vídni odsouzen ke čtrnáctidennímu vězení, protože bez vědomí cenzury uveřejnil otevřený dopis německému básníkovi Karlu Gutzkowovi Nikolaus Lenau, seine Ansichten und Tendenzen, mit besonderer Hindeutung auf sein neuestes Werk Savonarola. V tomto roce se vydal do severní Itálie, kam se o sedm let později ještě jednou vrátil. Hojně cestoval, na přelomu 30. a 40. let po Německu a Čechách. V Hamburku se pohyboval ve společnosti Karla Gutzkowa, publikoval v listě Telegraph aus Deutschland a byl jedním z redaktorů nově založeného periodika Die Zeit, jež však záhy zaniklo. V Drážďanech navštívil Ludwiga Tiecka (návštěvu popsal v Tagebuch aus Norddeutschland, 1839, vyšlo v almanachu Libussa 1842). Po návratu do Prahy uspořádal tři přednášky v Karolinu a věnoval se literatuře (v policejní konskripci je zapsán jako „Privatgelehrte"). Vydal ku prospěchu slepeckého ústavu (Versorgungs- und Beschäftigungsanstalt für erwachsene Blinde) svého přítele Paula Aloyse Klaara sbírku Lieder eines Blinden. V Klaarově almanachu „Libussa“ (1842–60) publikoval Prolog k prvnímu ročníku a pak pravidelně až do své smrti především básně a novely. Kromě pražských novin (Bohemia,Ost und West, Novellist, Panorama des Universums) přispíval do rakouských a německých periodik (např. Allgemeine Theater-Revue“, Die Grenzboten, Der Humorist, Der Komet). Během cesty po Německu 1846 měl v Drážďanech duel s malířem Arthurem von Ramberg.

Je autorem prozaických sbírek s milostnou tématikou a historickými látkami s dějem zasazeným zpravidla do západních nebo východních Čech (nejvýznamnější je soubor Böhmische Dörfer 1847). Ve třicátých a čtyřicátých letech píše básně o boji za svobodu, proti útlaku, reflektuje např. polské povstání (Der Emigrant), hnutí děkabristů v Rusku (Marlinsky) anebo situaci amerických otroků (Der Gang über Ohio). Jsou mu připisovány dva anonymní pamflety Oestreich. Städte, Länder, Personen und Zustände (1842) a Oesterreichischer Parnass bestiegen von einem heruntergekommenen Antiquar (mezi 1838–1842), z nichž posledně jmenovaný vzbudil pozdvižení kvůli jízlivě kritickým charakteristikám některých intelektuálů a spisovatelů.

V politickém dění roku 1848 se H. významně angažoval. Jako řada německých básníků v Čechách se zasazoval o mírové soužití Čechů a Němců. Nebyl zastáncem austroslavismu, neboť byl přesvědčen, že jedině tzv. Velké Německo může integrovat různé myšlenkové proudy. V počáteční euforii se stal mluvčím pražských studentů, inicioval nebo podpořil různé petice (Ohrada, Oswědčení Pražských spisovatelů) a hájil slovanské národy ve Vídni v projevu před vídeňskými studenty. V následném zklamání, pramenícím z rostoucích národnostních konfliktů a z porážky revoluce ve střední Evropě. Svůj hněv obrátil proti politice vídeňské reakce a Pruska. V tomto smyslu vystoupil na sjezdu německých konstitučních spolků v Teplicích (28. – 31. 8. 1848) a společně s Leopoldem Fischerem a Antonem Anschiringerem (bez úspěchu) na severu Čech. Jeho angažmá v revoluci 1848/49 narazilo u mnohých Němců na nepochopení a bylo interpretováno jako vnitřní rozpolcenost a přeběhlictví z české strany na stranu německou (Karl Viktor von Hansgirg, Ludwig Jelinek). Ve dvacátých letech 20. století se této intrepretace chopili nacionálně socialisticky smýšlející autoři (Karl Wilhelm Fischer, Josef Pfitzner) a dávali H. za příklad nacionální rozpolcenosti, vyplývající z údajného rozporu mezi jeho slovanskými kořeny a německým prostředím, v němž vyrůstal.

V září roku 1850 nastoupil H. jako dobrovolník do Německo-dánské války, v níž vyústily rozdílné národnostní zájmy Němců a Dánů ve Šlesvicku-Holštýnsku (popsáno in Von Idsted bis zum Ende, 1851). Setrval v ní několik měsíců (14. 9. 1850 – 1. 2. 1851), po vítězství Dánska se stáhl z veřejného života zpátky do Trutnova, kde se v roce 1856 oženil s Wihelminou Katharinou Antonií Jenžikovou, s níž měl jednu dceru. Na veřejnosti se naposledy objevil u příležitosti oslav Schillerova výročí na Žofíně 14. listopadu 1859.

Tvorba pro divadlo byla pro H. vedlejším zájmem. Rieger uvádí, že vystoupil jako herec během studia na gymnáziu. V roce 1835 napsal prolog a epilog k představení Szenische Fragmente aus Göthe’s Faust 3. července 1835 ve Stavovském divadle. O několik dní později (26. 7. 1835) vyšla na titulní straně „Bohemie“ jeho báseň An Böhmens edle Frauen, s níž se připojil k apelu známé pražské herečky Margarety Binderové na podporu výstavby Schillerova pomníku. Dne 18. listopadu téhož roku uvedlo Stavovské divadlo jeho hru Horimir, kterou kritika přijala negativně. Společně s Wolfgangem A. Gerlem napsal veselohru Die Vormundschaft o vdově paní von Adlershorn, jejím synovi, její neteři Emilii a Emiliiných dvou poručnících, jimiž jsou profesor a ekonom. Hra v roce 1836 získala ve Stuttgartu v konkurenci šedesáti her cenu nakladatele J. G. Cotta pro nejlepší veselohru roku a byla otištěna v Allgemeine Theater-Revue (1836). Byla s úspěchem uvedena, ve Vídni (30. 3. 1837 –1839, Burgtheater, třináct představení), Praze (10. dubna 1837 s několika reprízami, znovu 1858), v Brně (1837) a ve Stuttgartu (1840–41). Druhá společná veselohra obou autorů Der Naturmensch již takový úspěch neměla (1838). Během vídeňských studií napsal H. veselohru Molière a drama Der Rabbi von Prag, obě však zakázala cenzura. Molière byl posléze 1841 uveden ve Stuttgartu.

Nejznámějším Hornovým dílem je čtyřikrát vydaná truchlohra König Otakar. Premiéru měla 12. července 1858 v Linci, v Čechách byla hrána až 30. listopadu 1868 v Prozatímním divadle. Na české straně byla vnímána jako polemická odpověď na Grillparzerovo drama König Ottokars Glück und Ende (1825). Grillparzer narazil na odpor i u rakouské cenzury, jež se oprávněně obávala negativních reakcí z české strany. Látka a výstavba obou dramat je v podobná (Otokar proti habsburskému králi), u obou je setřena hranice mezi minulostí a přítomností a odráží se dobová politická situace. H. tematizuje vztah Čechů a Němců, pozici Českých zemí v Evropě a rozpor mezi šlechtou a měšťanstvem. Otakar je zde králem měšťanů, který tragicky hyne především v důsledku své nerozhodnosti a špatného politického rozhodnutí (odmítne kandidaturu na císařskou korunu a přidává se k protiněmeckému panslavismu, reprezentovanému šlechtou). V posledním vydání autor výrazně oslabil konfrontaci mezi odpůrci a zastánci koruny na Zemském sněmu i mezi šlechtou a měšťanstvem a zdůraznil panslavistickou pozici. V roce 1857 vydal H. ještě veselohru Sie muß einen Mann haben, která už nebyla uvedena.

Hry

Horimjr, drama o pěti jednáních, prem. 18. 11. 1835 StD; Prolog a Epilog k představení Szenische Fragmente aus Goethe’s Faust, přednesl Carl Wilhelm Fischer, 3. 7. 1835 StD Praha, patrně nepublikováno; Molière, veselohra, prem. 20. 4. 1841 Stuttgart; Der Rabbi von Prag, drama, neprov., text vyšel jako novela v almanachu Libussa (1842, pod pseudonymem Theresie von M.); Benvenuto Cellini, uvádí Rieger, H. text údajně spálil ve Vídni; Die Vormundschaft, veselohra, 2 jedn., spoluautor W. A. Gerle, prem. Vídeň 30. 3. 1837 (Burgtheater, celkem odehráno 13 představení), Stuttgart 31. 3. 1837 (Hoftheater), Praha 10. 4., 23. 8., 24. 11. 1837, Berlín 13. 9. 1837, Brno 13. 10. 1837, 19. a 22. 3. 1838 Mohuč 11. 4. 1839, další scény: Braunschweig, Vratislav, Chemnitz, Coburg, Graz, Karlovy Vary, Lipsko, Linz, Magdeburg, Buda, Pešť, Schwerin, Výmar (srov. Bohemia 1838, 11), přeloženo do italštiny I Tutori (Sammler 1840, 191), vyd. in Allgemeine Theater-Revue 2, [Stuttgart] 1836, s. 389–444; Der Naturmensch, veselohra o 4 jedn., 5. 2. 1838 StD Praha, 19. 3. 1838 Brno, 2. 5. 1840 Vídeň (Theater in der Josefstadt), 1839 Hamburg (Stadttheater); Camoëns im Exil, dramatisches Gedicht, 1 jedn., vyd. Wien 1839, provedení nezjištěno; Die drei Fürsten, předehra k truchlohře König Otakar, publikováno in Libussa 3, 1844, s. 173–184; König Ottokar, truchlohra o 5 jedn., Prag, Medau 1845, vyd. 1846, 1850 (4. vyd. Prag, Calve 1859), prem. 12. 7. 1858 v Linci, čes. překlad Eduard Just, prov. v Prozatímním divadle v Praze 30. 11. 1868, rkp. překladu v Divadelní odd. Národního muzea; Sie muß einen Mann haben, „nach einer Anekdote der Madame Elisabeth von Orleans“, Prag, Haase-Söhne 1857, tištěno jako rukopis (exemplář v NK Praha), veselohra, 5 jedn.; Rizio, jednoaktovka, uložená v autorově pozůstalosti v NMd; Catharina von Attande, neprovedené rukopisné drama, uložené tamtéž.

Další literární díla:
Anon. [Uffo Horn]: Oesterreichischer Parnass bestiegen von einem heruntergekommenen Antiquar, vyd. 1842; Gesammelte Werke von U. H., ed. E. Langer, Prag 1902–1911.

Prameny

SOkA Trutnov: sbírka matrik (zde ověřeno datum nar. 19. 5., v literatuře vesměs chybně).

NMd: fond Horn Uffo Daniel (pozůstalost).

AUK: (údaje o studiu).

Archiv der Universität Wien: (údaje o studiu).

NA Praha: Policejní ředitelství I, Konskripce, karton 197, obr. 117.

Literatura

Bohemia (Prag) 1835: č. 80, 139, 140; 1837: č. 45, 46, 141; 1838: č. 17, 19; 1860: 126, 133, 137, 1860 (nekrolog); J. K. Tyl: Horimjr, in: Kwěty (Praha) 1835, č. 48, 50; Ost und West (Praha) č. 32, 1841; Anon: Über die richtige Auffassung des dramatischen Charaktere in U. H’s Tragdie König Ottokar, Prag – Leipzig 1848; K. V. von Hansgirg: Uffo Horn. Biographische Skizze, in Libussa, Prag 1849; A. A. Glückselig: Böhmens „Ottokar“ als dramatischer Stoff, mit besonderer Beziehung auf Uffo Horn’s neueste Bearbeitung, in Libussa [Prag] 1859, s. 275–284; E. Wlassack: Chronik des k. k. Hof-Burgtheaters, Wien 1876; K. V. von Hansgirg: Uffo Horn. Lebens- und Literaturbild, Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen, Praha 1877; S. Hock: Vormärzliche Pamphlete. Mit ungedruckten Briefen aus Ludwig August Frankls. Nachlasse, Jahrbuch der Grillparzer-Gesellschaft (Wien) 17, 1907; L. Jelinek: Uffo Horns dramatischer Nachlaß, In Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen, Prag 1909; J. Pfitzner: Das Erwachen der Sudetendeutschen im Spiegel ihres Schrifttums bis zum Jahre 1848, Augsburg 1926; K. Kazbunda: České hnutí roku 1848, Praha 1929; O. Rommel: Die Alt-Wiener Volkskomödie, Wien 1952, s. 623, 625, 643, 656, 676; Vendelín Budil […] a jeho doba. Katalog výstavy národního musea. Praha 1953, s. 5, 57; J. V. Frič: Paměti, Praha 1957; J. Belda: Liberec v revolučním roce 1848, Liberec 1959; J. Loužil: O životě Uffo Horna, in Pašerák, Hradec Králové 1959; F. Červinka: Český nacionalismus v XIX. století, Praha 1965; J. Loužil: Uffo Horn und sein Trauerspiel König Otakar, Philologica Pragensia (Praha) 12, 1969; F. Sengle: Biedermeierzeit. Deutsche Literatur im Spannungsfeld zwischen Restauration und Revolution 1815-1848, sv. 2. Die Formenwelt, Stuttgart 1971; G. Drosdowski: Lexikon der Vornamen, Mannheim 1974; E. Bouza: Uffo Horn a selské povstání 1775, in Selský osel, Hradec Králové 1975; John R. P. McKenzie: Cotta's Comedy competition (1836), in Maske und Kothurn (1980) 26; A. Klíma: Češi a Němci v revoluci 1848-1849, [Praha] 1994; S. Höhne: Die deutsch-böhmische Dorfgeschichte im Vormärz, in Znovuobjevená Šumava, Klatovy 1995; B. a E. Lomnäs – D. Strauss: Auf der Suche nach der poetischen Zeit. Der Prager Davidsbund, Bd. 1, Saarbrücken 1999, s. 42, 65, 66, 91, 180, 197; L. Václavek: Uffo Horn 1817-1860, in Beiträge zur deutschsprachigen Literatur in Tschechien, Olomouc 2000; S. Höhne: König Přemysl Ottokar II. Literarische Konstruktionen von Geschichte am Beispiel Böhmen, Brücken (Praha) 16, 2008.

Kosch Th, Rieger, Ulrich, Wurzbach; Wurmová (s. 145, 146)

Vznik: 30.11.2012