Rodným jménem Ruszová, provd. Maislerová. Příjmení Sáková přijala před sňatkem od svého adoptivního otce, zpěváka, režiséra a kostyméra F. Sáka. Psána též Majzlerová. Manželka houslisty PD a ND F. Maislera (1848 Čečelice u Mělníka–1920 Praha), matka violoncellisty a skladatele F. Maislera ml. (1878 Praha–1960 Praha), který byl 1906–09 kapelníkem Městského divadla v Plzni.
Se svým adoptivním otcem přišla do Prahy 1862 a studovala zpěv ve škole F. Pivody. Již 1866 vystupovala v představení PD konaných v Novoměstském divadle a od 1867 byla angažována. Od konce října 1873 byla krátce členkou společnosti P. Švandy st., hrající v Plzni, ale již v prosinci se vrátila do PD. S výjimkou let 1877–79 působila pak v PD a v ND do konce sezony 1888/89. V Plzni hostovala ještě v sezoně 1878/79.
Do PD nastoupila velmi mladá, ale přesto právě zde bylo těžiště její pěvecké dráhy. Profilovala se jako operetní subreta (role ?, Suppé: Žádný muž a tolik děvčat, 1867, Žaneta, Offenbach: Princezna Trebizondská, 1871, Princ Orlofsky, Joh. Strauss: Netopýr, 1874), ale dostávala i významné role v opeře. Vedle mezzosopránových, i níže položených (Ratmír, Glinka: Ruslan a Ludmila, 1868), vytvořila některé operní subretní typy (Esmeralda, Smetana: Prodaná nevěsta, 1868), koloraturní role (Páže Urban, Meyerbeer: Hugenoti, 1874) a postavy lyrické (Maddalena, Verdi: Rigoletto, 1867). Účinkovala v premiérách českých oper: jako Zoraida (Bendl: Leila, 1868), Anežka (Smetana: Dvě vdovy, 1874) a Božena při premiéře Dvořákovy Vandy (1876). Ve velké konkurenci několika sopranistek v druhé polovině 70. let v PD a později v ND se neprosadila a zůstala u epizodních rolí, přičemž zastupovala náhodně indisponované první zpěvačky (v ND účinkovala mezi 1883 a 1888 v téměř 50 premiérách). V Plzni předvedla některé své pražské úlohy (mj. Adalgisa, Bellini: Norma), ale také nové postavy, které v Praze neměla příležitost vytvořit (Markéta, Gounod: Faust a Markéta, 1873, v PD Marta a Siebel). Patřila mezi dlouholeté členky české první scény, které se nedostaly do popředí, ale sloužily podle potřeby každodennímu provozu.
Literatura
Nejedlý: ND I; Bartoš: PD opera; L. Pacák: Opereta. Dějiny pražských operetních divadel, 1946; L. Novák: Stará garda Národního divadla. Činohra–Opera–Balet, 1944; Šulc: Česká operetní kronika 1863–1948. Vyprávění a fakta, 2002; PD 1862–83; Trávníčková: PD. • Pazdírek; ČHS; NDp [lit.]; Kutsch 1997; ND po 1883.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 323–324
