Po opožděné maturitě na jihlavském gymnáziu (1878), studiu na vídeňské konzervatoři (abs. 1878) a neúspěchu prvních kompozičních plánů začal pracovat jako divadelní kapelník. V létě 1880 působil v lázních Bad Hall u Innsbrucku, 1881/82 v Lublani, kde měl k dispozici orchestr o 18 hráčích, několik sólistů a sbor o 14 členech. V lednu 1883 mu vídeňská agentura Lewy telegraficky zprostředkovala angažmá na zbytek sezony v městském divadle v Olomouci (ředitel E. Raul); M. nahradil kapelníka, který divadlo opustil. Setrval tam pouze od 11. 1. do 18. 3. 1883. 1883–85 působil u dvorního divadla v Kasselu. Od sezony 1886/87 si zajistil angažmá v městském divadle v Lipsku a na volné období 1885/86 přijal místo druhého kapelníka, které mu nabídl ředitel StD v Praze A. Neumann. Vzhledem k lipským smluvním závazkům zůstal členem pražského souboru pouze jednu sezonu (červenec 1885–červen 1886), ač Neumann měl zájem o prodloužení jeho smlouvy. Odešel z Prahy v době, kdy se v blízkosti Národního muzea stavěla budova Nového německého divadla. Po ukončení lipského angažmá (1888) působil do léta 1891 v královské opeře v Pešti, pak v městském divadle v Hamburku. 1897–1907 byl ředitelem dvorní opery ve Vídni a současně 1898–1900 šéfdirigentem orchestru Wiener Philharmoniker. 1907 odešel k Metropolitní opeře do New Yorku; 1908 a v sezoně 1909/10 řídil i Newyorskou filharmonii. Pro vážné onemocnění byl pak nucen zrušit závazky a přes Paříž odjel do Vídně, kde zemřel.
Po epizodě v Bad Hall a poměrně intenzivní práci v Lublani působil M. v Olomouci ve špatných podmínkách. Dirigoval asi 13 představení (jako první Meyerbeerovy Hugenoty bez partitury, pouze z klavírního výtahu). Ač bylo obsazení souboru nouzové a fundus zničený, upozornil na sebe divadelní intendanty. Do pražského StD nastupoval spolu s prvním kapelníkem A. Seidlem, který ale už v září 1885 porušil smlouvu uzavřenou s Neumannem a odešel do Metropolitní opery v New Yorku; M. spolu s dosluhujícím L. Slanským zastával prakticky funkci prvního kapelníka StD. Zde se poprvé setkal s provozem velkého divadla a byl pověřen významnými úkoly, z nichž nejnáročnější bylo studium prvních dvou částí Wagnerovy tetralogie Ring des Nibelungen (prosinec 1885, obě pražské premiéry). Dirigoval též koncerty, zvl. Beethovenovu 9. symfonii a ukázky z Wagnerova díla 21. 2. 1886. V Praze poprvé vystoupil na veřejnosti jako skladatel písní (18. 4. 1886, sólistka B. Franková s M. doprovodem).
V nově postavené budově německého divadla hostoval M. 18. 8. 1888, jako dirigent pražské premiéry své úpravy Weberovy opery Die drei Pintos a všech jejích repríz do 30. 8. Později řídil v pražském německém divadle pouze provedení svých symfonií. 19. 9. 1908 uvedl na výstavišti v Holešovicích se spojeným orchestrem České filharmonie a německého divadla ve světové premiéře svou 7. symfonii. 1898 financovala pražská Die Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen na doporučení G. Adlera vydání jeho prvních symfonií.
S pražským německým divadlem a ředitelem Neumannem zůstal M. v živých stycích a byl považován za směrodatnou autoritu. K jeho názoru přihlížela i pražská německá kritika; zvl. Felix Adler (v Bohemii 1906–27) a R. Batka (v Praze do 1908) měřili výkony operního souboru požadavky, jež M. prosazoval při vedení vídeňské dvorní opery (dramaturgická orientace na německou tvorbu, vysoké nároky na interpretaci, režijní věrohodnost). Tyto zásady zastávali i mladí kapelníci pražského německého divadla, hlásící se už během M. života mezi jeho obdivovatele, zvl. J. Stransky (nar. v Humpolci, v Praze do 1903), L. Blech (1899–1906), A. Bodanzky (1907–09) a O. Klemperer (1907–10). Šéf opery německého divadla A. Zemlinsky (v Praze 1911–27) uvedl na pražskou scénu M. vídeňské úpravy některých oper, zvl. Mozarta, pokládané již v této době za sporné (vyřadil je Zemlinského nástupce H. W. Steinberg). Od Zemlinského převzali kult Mahlera i jeho spolupracovníci a na orchestrálních koncertech německého divadla patřily M. symfonie k nejhranějším dílům.
M. udržoval styky s českými hudebníky. Jeho symfonie byly trvalou součástí repertoáru České filharmonie a během pražského pobytu navštívil několikrát ND. Z českých oper uvedl v Hamburku Smetanovy Dvě vdovy, ve Vídni koncertně předehru ke Smetanově Libuši (1900), v dvorní opeře Smetanova Dalibora (1897) a v New Yorku Prodanou nevěstu (1909). Po roce 1901 jednal jako šéf vídeňské dvorní opery s Dvořákem o uvedení Rusalky; pro skladatelovy několikeré odklady podpisu smlouvy a vysoké honorářové požadavky, později snad i pro M. ztrátu důvěry v Dvořákovu operu však již k němu nedošlo.
Repertoár
V Olomouci: Meyerbeer: Die Hugenotten, Robert der Teufel, Auber: Die Stumme von Portici, Verdi: Ein Maskenball, Rigoletto, Troubadour, Méhul: Josef und seine Brüder, Bizet: Carmen (místní prem. 10. 3. 1883). • Ve StD v Praze: Beethoven: Fidelio, Wagner: Tannhäuser, Cherubini: Der Wasserträger, Mozart: Don Juan, Nessler: Der Trompeter von Säkkingen, Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg, Wagner: Das Rheingold, Die Walküre (místní prem. 19. a 20. 12. 1885), Mozart: Die Entführung aus dem Serail, Marschner: Hans Heiling, Weber: Der Freischütz, Mozart: Così fan tutte, Lortzing: Undine, Meyerbeer: Der Prophet, Gluck: Iphigenie in Aulis.
Literatura
G. M. a Praha.–G. M. und Prag, 1996 [souběžně čes. a něm.], obsahuje: E. Steinhard: G. M. a Praha; J. Ludvová: Betty Franková, pražská přítelkyně G. M.; bibliografie pramenů a lit. o Mahlerovi v čes. zemích 1885–1993. – Později vyšlo: V. Kyas: Slavné hudební osobnosti v Brně 1859–1914, Brno 1995; K. Blaukopf: G. M. oder der Zeitgenosse der Zukunft, Wien 1969, česky jako G. M. aneb současník budoucnosti, 1998 ; H. Blaukopf: Mahler verhandelt mit A. Dvořák. Sieben neuentdeckte Briefe zu einem Projekt des k. k. Hofoperntheaters, Nachrichten zur Mahlerforschung 40, duben 1999, s. 3–8; Z. Benešová: G. M. a Národní divadlo, Mezinárodní muzikologická konference ke 140. výročí narození G. M., Jihlava 2000, s. 85–88.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 319–321
