Narodil se v německo-židovské rodině, studoval ve Vídni. Kromě literární a překladatelské činnosti se věnoval divadelní kritice: 1867–72 referoval v pražském deníku Bohemia, 1872-73 psal do vídeňského Deutsche Zeitung. V kritikách uplatňoval široký kulturní rozhled a byl znám vysokými nároky na umělecké dílo a svou neochotou ustupovat většinovému vkusu.
V literatuře bývá zaměňován s vydavatelem Samuelem Hellerem (1839–1906) a komponistou Stephenem Hellerem (1813–1888).
Narodil se v německo-židovské rodině. Otec byl pekař, matka brzy zemřela. H. navštěvoval veřejnou židovskou školu v rodišti a jako třináctiletý přišel do Prahy, kde navštěvoval rabínskou školu (Talmud-Thora-Schule); jeho učitelem byl pražský vrchní rabín S. J. Rapoport, příznivce židovského osvícenského hnutí haskala. Poté začal studovat staroměstské gymnázium a věnoval se zvláště klasické filologii a moderním jazykům. Už tehdy překládal z latiny, francouzštiny a italštiny, své první básnické pokusy (od 1844) psal hebrejštině. Nadšeně vítal revolučního dění 1848 a otec ho proto raději povolal domů. Na začátku padesátých let se vrátil do Prahy, středoškolská studia dokončil na malostranském gymnáziu, kde pokračoval ve studiu jazyků (ke stávajícím připojil angličtinu). Stýkal se zde s J. Nerudou (ten později tvrdil, že H. identifikace s židovstvím přispěla k jeho českému uvědomění) a se spisovatelem M. Reichem. Po maturitě (1853) studoval na vídeňské univerzitě filozofii, klasickou filologii, historii a později i práva. Studia nedokončil, 1858 náhle onemocněl oční chorobou a vrátil se do Čech. Pobýval u otce v Litoměřicích, který měl v pronájmu tamní pivovar. Po otcově smrti (1861) pak vedl H.pivovar po dva roky. 1863 se přestěhoval do Roudnice a oženil s Barborou, roz. Bodascherovou, 1866 bylo manželství rozvedeno. Pro obživu zřídil v Litoměřicích penzionát, který byl za prusko-rakouské války zničen. V té době vydal svou první básnickou sbírku, básnický epos Ahasverus (1865). Následujícího roku se přestěhoval do Prahy, učil profánní předměty na rabínské škole a krátce byl profesorem na obchodní akademii (Handelsakademie, 1871–72). Udržoval kontakty s estetikem, kritikem a publicistou J. Bayerem, divadelním kritikem a básníkem A. Klaarem, s publicistou a vydavatelem Tagesbote aus Böhmen D. Kuhem a navštěvoval salon K. Buschové (roz. Rapoportové). Na doporučení F. Klutschaka působil 1867–72 jako divadelní referent deníku Bohemia. Před odchodem do Vídně (říjen 1872) za svého nástupce doporučil A. Klaara. Ve Vídni byl nejprve fejetonistou v Deutsche Zeitung (1872–73; spolu s F. Kürnbergerem), pak vyučoval německý jazyk a literaturu na obchodní akademii. Ve Vídni se stýkal s židovským učencem D. Kaufmannem, který ho finančně podporoval a vydával jeho básnické dílo. V polovině sedmedesátých let byl H. souzen za urážku římskokatolického náboženství, ale pro nedostatek důkazů byl osvobozen. Ke konci života žil v ústraní. Syn Arnold Heller (1864–1925) se stal uznávaným zubním lékařem.
Těžištěm H. literárního díla byla především tvorba básnická, prozaická a překladatelská. Divadelní kritice a publicistice se H. věnoval nesoustavně a podle vlastního vyjádření jen z existenčních důvodů. V divadelních referátech uplatňoval hluboké znalosti estetiky, filozofie a dějin literatury a divadla (klasická řecká dramatika, dílo Shakespeara, Lessinga a Schillera). Kladl důraz zejména na soulad hereckého podání postavy s ideou hry („umělce charakterizuje koncepce, manýristu imitace“). Své kritické krédo zformuloval až před odchodem do Vídně; ve stati Der Theaterkritiker und sein Verhältniß zu Publicum und Schauspielern zdůraznil neochotu ustupovat většinovému vkusu volbou repertoáru i hereckými výkony. Nebyl uzavřen novým uměleckým proudům, prosazoval např. dramata L. Anzengrubera. H. vysoké etické nároky na umělecké dílo, postulát formální dokonalosti, vehemence kritického soudu, neústupnost a názorová nezávislost imponovaly současníkům, např. A. Klaarovi. Zároveň však byla H. textům vytýkána jistá stylistická zastaralost a také logické nesrovnalosti; sám se stal terčem satiry a posměchu (opakovaně 1873–74 v časopisech Figaro a Bombe). Pamflet Eine poetische Gabe oder Seligmann Heller als Lyriker byl zřejmě pomstou části pražských divadelních kruhů; publikace byla dedikována představiteli hrdinských typů E. Sauerovi, jehož kreace H. nejednou kritizoval. Z hereček siH. znepřátelil zvl. J. Gallmeyerovou (výtkami za extemporování) a A.Versing-Hauptmannovou (kritikou triviálního pojetí tit. role Grillparzerovy Sappho, 1869). Ve Vídni psal hlavně o činoherní produkci městského divadla (Stadttheater).
H. je autorem jediného dramatu, historické hry o tragické lásce Heroda a Mariamny Die letzten Hasmonäer, pro něž čerpal látku z židovských dějin podle J. Flavia (Židovské starožitnosti). V této tragédii vyjádřil své přesvědčení o možnosti židovsko-křesťanského společenského soužití. Hru vydal vlastním nákladem, provedena zřejmě nebyla.
Šifry
S. H.
Prameny
NA Praha: fond Matriky židovských náboženských obcí v českých krajích 1784–1949 (1960), inv. č. 1802, Roudnice nad Labem, repr. 13.
ÖNB Wien: Dopisy divadelnímu kritikovi a publicistovi R. V. Wagnerovi.
WBR Wien: jednotlivé dopisy L. A. Franklovi, F. Grillparzerovi, K. A. Franzosovi.
Teatralia
Bohemia (Prag) 6. 8., 24. 12. 1867, 30. 1. 1869 [benefice A. Versing-Hauptmann], 30. 12. 1871, 31. 7. 1872 + 2. 8. 1872 + 3. 8. 1872 [hostování J. Gallmeyer v Novoměstském divadle], Der Theaterkritiker und sein Verhältniß zu Publicum und Schauspielern, 9. 8. a 10. 8. 1872; Schiller und Goethe als Lyriker, in Jahresbericht über den Zustand der Prager Handelsakademie während des Studienjahres 1871–72, Prag 1872, s. 3–14; Deutsche Zeitung (Wien) 6. 4., 9. 4. 1873 [Bürger, Schiller und Goethe als Lyriker, Schillers Freiheitskampf in seinen Tragödien].
Hra
Die letzten Hasmonäer, t. Prag 1868.
Literatura
Prager Abendblatt 3. 2. 1869; Prager Tagblatt 27. 7. 1878 [reakce A. Versing-Hauptmann]; H. Weiser: Eine poetische Gabe oder S. H. als Lyriker, Prag 1871; Bohemia (Prag) 23. 3. 1890; Allgemeine Zeitschrift des Judentums (Berlin) 54, 1890, s. 36; 55, 1891, s. 81–83; 57, 1893, s. 18–19 [H. kritické působení] ● nekrology: Neue Freie Presse (Wien) 9. 1. 1890; Wiener Zeitung 9. 1. 1891; Národní listy (Praha) 10. 1. 1890; Die Neuzeit (Wien) 10., 17., 24. 1. 1891 ● Oesterreichische Wochenschrift (Wien) 7, 1890, č. 3, s. 43–45; A. Klaar: Erinnerungen. Zum Gedenktage der Bohemia, Bohemia(Praha) 1. 1. 1902, s. 3 + Aus meiner ersten Bohemia-Zeit, tamtéž 25. 12. 1910; F. Mauthner: Erinnerungen. 1. Prager Jugendjahre, München 1918, s. 194–196; L. Geiger: Jüdische Denker und Dichter. S. H., Allgemeine Zeitschrift des Judentums (Leipzig) 83, 1919, s. 68–70; K. Benedikt: Erinnerungen an S. H., Der Prager Lessing, Neues Wiener Journal 6. 2. 1922, s. 8; H. Teweles: Theater und Publicum, Prag 1927, s. 11–12; W. Klimbacher: Revolutionshoffnungen und akkulturative Gesten: S. H., Mnemosyné (Münster–Hamburg), 1998, sv. 24, s. 91–99; M. Thulin: Kaufmanns Nachrichtendienst: Ein jüdisches Gelehrtennetzwerk im 19. Jahrhundert, Göttingen 2012, s. 97–99.
Blumesberger, Brümmer, Heuer, HLW (Seligmann Heller, Samuel Heller – údaje pomíchány), Nagl, NDB, ÖBL
Vznik: 2016
