Psán též Kolleschowsky. Pocházel z rodiny varhaníka, ředitele kůru, pedagoga a skladatele Františka Serafína K. (asi 1781–1839). Po otcově vzoru se věnoval chrámové hudbě, jejím spolkům a organizacím. Základy hudebního vzdělání získal u otce, stejně jako bratr Ignác (nar. 1815, zemř. v zahraničí). Na pražské konzervatoři studoval v houslové třídě prof. F. W. Pixise (1828–34). Po absolutoriu, podporován radami V. J. Tomáška, J. Triebenseea a J. A. Vitáska, se dále vzdělával v kompozičních naukách, zpěvu a církevní hudbě. Zastupoval otce jako varhaník a od 1839 převzal jeho úřad ředitele kůru v pražském chrámu sv. Štěpána ve Štěpánské ulici, později i u sv. Ignáce na Karlově náměstí. 1838–45 působil ve StD v Praze na místě houslisty v orchestru. Asi 1849–51 byl sbormistrem Akademického zpěváckého spolku. 1855–59, jako ředitel Žofínské akademie, rozšířil svou pedagogickou praxi o zpěv, který spolu s kompozicí učil i ve své hudební škole otevřené v červenci 1860 (zde též studoval 1864/65 Z. Fibich). Od 1863 do smrti působil na malostranském německém učitelském ústavu. Neuspěl jako kandidát na funkci ředitele pražské konzervatoře (1865). Napsal více než 30 chrámových skladeb.
Hudební publicistice se K. věnoval od založení Melišova časopisu Dalibor (1858). Ve druhém českém hudebním časopise Slavoj (vyd. 1862–65) byl členem redakčního kruhu a referentem pro operu (též se šifrou –l–). Své koncertní i divadelní kritiky psal pečlivě a s podrobnostmi, včetně notových příkladů. Měl velmi dobrou analytickou schopnost, ale nepatřil k průbojným osobnostem, které vyvolávají polemiky nebo se do nich zapojují. Snažil se usměrňovat vkus obecenstva a působit výchovně na pěvce. Všímal si též výkonu orchestru a sboru a věnoval pozornost i proporcím a početnosti jejich obsazení. Ve Slavoji referoval o výjimečných událostech, např. v červenci a v srpnu 1862 o pohostinských hrách italské Merelliho společnosti v Novoměstském divadle, přičemž zaznamenal cenné detaily italské interpretační praxe. Kritizoval pěvecké manýry, svévoli, nešetrnost pěvců vůči notovému zápisu a chybnou výslovnost. S pochopením psal o Wagnerových pražských koncertech (Slavoj 2, 1863, s. 73–74, a Slavoj 3, 1863, s. 204–205) a o jeho hudebních dramatech, oceňoval promyšlenost jeho kompozic, ale nebyl jeho ctitelem a nepokládal Wagnera za prvořadou uměleckou osobnost. Patřil ke kritikům, kteří svou nenápadnou prací pozvedali úroveň PD.
Prameny a literatura
Archiv hl. města Prahy: matrika narozených farního úřadu u sv. Trojice ve Spálené ulici v Praze; Grundmatrik der Sophienakademie. – Archiv Konzervatoře v Praze, kart. 1829–30 a 1865, matriky žáků. – Archiv Ministerstva vnitra ČR, 1836–1848, Fasc. 54, Num. 54, Subnum 22, Fasc. 15, Num. 34, Subnum 3/5. • Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1838, s. 7; 1839, s. 7; 1845, s. 10; A. W. Ambros: Das Conservatorium in Prag, 1858; L. Fleischer: Musik, Adressen und Notizbuch der königl. Hauptstadt und deren Vorstädte, 1867; J. Branberger: Konservatoř hudby v Praze, 1911; A. Hnilička: Profily české hudby, 1924; Bartoš: PD opera; O. Pulkert: Z. M. K., sb. Respicio, Praha 2000 [další pram. a lit.]. • Rieger; Otto; Srb-Debrnov; Pazdírek.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 277–278
