Svobodová, Marie

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Přejít na: navigace, hledání

Marie Svobodová jako Havlová, pohostinské vystoupení (A. Jirásek: Vojnarka, Národní divadlo, 1951). Foto: Jaromír Svoboda. Archiv Národního divadla.
Marie Svobodová
* 9. 9. 1871 Praha (CZ)
7. 4. 1960 České Budějovice (CZ)
herečka

Většinu kariéry strávila u cestujících společností, mimo ohlas divadelní kritiky. Obrat zažila v penzi: vrcholné období přišlo po druhé světové válce. Na sklonku života byla oceňována za výkon v Jiráskově Samotě, rétorikou 50. let pak zpětně oslavována jako dělnice divadla a zosobnění poctivého divadelního umělce. Přínosné je její svědectví o poměrech kočovných divadelníků na přelomu století v knize Paměti Marie Svobodové.

Rozená Pavlová, po vstupu do divadelního prostředí si jméno upravila na Paulová. Otec byl strojvůdce, matka vychovatelka a hospodyně v rodině obchodníka, později vedla menší hokynářský obchod, kde jí S. pomáhala. Narodila se jako desáté dítě, vyrostla v Praze. Po absolvování měšťanky začala pravidelně chodit do divadla, které si rychle oblíbila, a na představeních trávila většinu volného času. K divadelní praxi ji pobídla biletářka ze Švandova divadla, když jednou zavítala do matčina obchodu; pozvala ji na schůzku k řediteli J. Kubíkovi, a ten S. začal dávat hodiny herectví, po několika měsících pak byla přijata do divadla jako žačka. Od 1891 tak působila ve Švandově divadle, první tři sezony bez gáže, plat dostávala až čtvrtý rok. 1894 odešla z Prahy k cestujícím společnostem: nastoupila k J. Faltysovi, tamní špatné poměry (divadlo nevalné úrovně, velmi nízká návštěvnost, minimální či často žádná gáže) ji ale záhy přivedly do Frýdovy společnosti (1895), kde poznala budoucího manžela Oldřicha Svobodu (1872–1939). Po sňatku (1896) působili výhradně ve stejných společnostech a divadlech. Měli sedm dětí, z nichž některé se rovněž věnovaly divadlu: nejúspěšněji herečka Růžena, provd. Nováková (1899–1984) a Anna, provd. Letenská (1904–1942).

1897 odešli od Frýdy k A. Chlumskému, od něj pak k V. Choděrovi a k Hanušově společnosti. S rozrůstající se rodinou se 1900 rozhodli pro změnu životního stylu a najali část letní restaurace u Kutné Hory, kde rok skromně podnikali. 1901 se k divadlu vrátili u společnosti K. Postla. 1908 přešli k ředitelce Grossové-Kučerové do Prahy; spolek brzy zkrachoval a S. byla znovu bez angažmá; manžel živil rodinu přednesem básní v pražském šantánu U Rozvařilů. Téhož roku bylo oběma nabídnuto angažmá v Libni – v novém divadle M. Zieglerové. S. tu však dostala pouze místo nápovědy, setrvala jednu sezonu – 1909 již působila i s rodinou u ředitelky M. Procházkové-Malé a později znovu u Postlovy společnosti. Krátce hrála u společností B. Klečkové, J. Blažka a F. Lešanského. S mužem se později znovu dostali do souboru V. Choděry, 1914 nastoupili k J. Tuttrovi, který po vypuknutí první světové války divadelní společnost rozpustil. Během války S. patrně nehrála a živila rodinu drobnými ručními pracemi, z darů známých a z balíčků, které muž zasílal z válečné fronty. Hned po skončení války nastoupili Svobodovi i s dcerami Růženou a Annou do nové společnosti E. Sukové-Kramuelové. Nejstabilnějším obdobím v kariéře S. bylo angažmá v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích, kam ji přijal ředitel R. Kautský: od sezony 1921/22 tu působili manželé s oběma dcerami. V nově ustaveném divadle, jež se od počátku potýkalo s finančními problémy, hrála do konce 20. let, kdy scéna musela přerušit provoz a spojit se s divadlem v Olomouci; do Českých Budějovic se poté zajíždělo na tři měsíce v roce. S. (s manželem) v souboru zůstala, olomoucké angažmá se stalo jejím posledním stálým divadelním svazkem, do penze odešla 1932. Počátkem 50. let se k divadlu vracela s amatérským souborem Československého rozhlasu v Českých Budějovicích, později hostovala v českobudějovické činohře a vystupovala ve vzpomínkových rozhlasových a televizních pásmech. 1951 ji čekal vrchol kariéry: Krajské oblastní divadlo České Budějovice jí nabídlo hostování v Jiráskově Samotě a v průběhu 50. let ještě v několika dalších hrách. Se Samotou se soubor zúčastnil Divadelní žatvy 1951/52 a byl mezi vítězi přehlídky, kteří poté hru předváděli v Národním divadle. 1953 byl S. udělen titul laureátky státní ceny a cena prvního stupně v oboru divadelního dramatického umění; t. r. vyšly Paměti Marie Svobodové v redakci M. Kalného. Další knihu o hereččině životě sepsala vnučka Olga Friedrichová (* 1927, kostýmní výtvarnice) pod názvem Jediná cesta pro Marii. 1954 byl o S. natočen krátký filmový medailon. Zemřela v Českých Budějovicích, pohřbena je v rodinné hrobce na Hřbitově svaté Otýlie.

Marie Svobodová jako Barbora Vejrová (A. Jirásek: Samota, Národní divadlo, 1953). Foto: Jaromír Svoboda. Archiv Národního divadla. Marie Svobodová jako Barbora Vejrová a Josef Kaňkovský jako Vojtěch Čepelka (A. Jirásek: Samota, Krajské oblastní divadlo České Budějovice, 1951), fotograf neuveden. Fotografický fond IDU.

Byla představitelkou malých a středních rolí, postaviček z venkova či měšťanských dam, často hrála záporné role a záludné ženy; nejpoutavěji dokázala ztvárnit lidové figury. Projev nestylizovala, její herectví bylo realistické, založené na vnějším zobrazení s výstižnými, dobře čitelnými detaily. Měla vysoko posazený hlas, v pozdějším věku s problematickou artikulací. Byla obsazována nejčastěji v komediálním a konverzačním repertoáru. Všestrannost, vypěstovaná u cestujících společností, jí umožňovala vystupovat v typově různorodých rolích, dle potřeby také v operetách.

Ve Švandově divadle za ředitele J. Kubíka začínala němými rolemi, její první úlohou s textem byla Rozárka v Kneislově Chudém písničkáři (asi 1891). Na smíchovské scéně pak necelé čtyři sezóny hrála převážně menší role naivek a sentimentálních milovnic. Za dalšími zkušenostmi odešla k cestujícím společnostem; dobré příležitosti dostala u ředitele Frýdy (titulní role v Sardouově Madame Sans Gêne), patrně nevýznamnější post získala u Hanušovy společnosti, kde byla angažována pro první obor (v české premiéře hrála titulní roli ve hře Zlatá Eva F. von Schönthana – později přepracováno na oblíbenou operetu Zlatá paní hostinská), výrazné úlohy dostala i u J. Tuttra (Laura ve Strindbergově Otci). Z naivek a milovnic přešla brzy do oboru vážných a komických postav a charakterních figur, přibývaly role zralých ztrhaných žen. Reflexe její herecké práce u cestujících společností chybí, kritika si jí povšimla až coby členky kamenných divadel – od angažmá v Jihočeském národním divadle (1921/22). Herecká praxe a svědomitá příprava učinily z průměrné herečky spolehlivou interpretku vedlejších rolí. Repertoár českobudějovického a olomouckého divadla jí přinesl úlohy matek, starších dam a chův; byla vyzdvihována jako studnice zkušeností, ztělesnění herecké disciplíny a důležitý článek pro soudržnost souboru. Ve staré Židovce z Friedmanovy a Nerzovy Mami Pelikánové dokázala propojit starostlivé mateřství s rázností židovské obchodnice; neupravený zevnějšek skrýval živé oči a houževnatost prosté ženy. Do řady matek patřily dále například paní Doweyová v Mamince J. M. Barrieho či Elisa v Bernardově Domu u silnice. Nezjednodušující rozporuplnost postavy podala i ve staré prostitutce Martě z O’Neillovy Anny Christie; ženskou křehkost probleskující přes životem nabytou hrubost promítla především do práce s hlasem a do drobných gest. V posledním desetiletí kariéry (1950–60) hrála realistické stařeny v Jiráskových dramatech – Barboru Vejrovou ze Samoty a stařenku Havlovou z Vojnarky; ztvárnila též umírající Husovu matku v Tylově historické hře a titulní roli v dramatizaci Němcové Babičky. K hereckým příležitostem v Jiráskově díle, jež byly kritikou nahlíženy jako vrcholné, se dostala po rozpravě v českobudějovickém rozhlase s režisérem M. Kalným, který zároveň odhalil S. jedinečný vypravěčský talent. Ten zúročila na pozdějších besedách a především v knize Paměti Marie Svobodové. Nabídku hostování v českobudějovické činohře dostala k oslavě 80. narozenin: v Samotě se vrátila k primárně vnějškové charakterizaci figury, z jeviště promlouvala autentická stařenka, jejíž drmolivá mluva s prvky nářečí dotvořila lidový obraz poctivosti a venkovské idyly. V šátku zavázaném pod bradou, dlouhé haleně a jednoduché sukni se osmdesátiletá herečka pohybovala s jistotou životem zkušené ženy. Civilní herectví ukázalo prostou venkovanku jako zástupkyni čisté morálky a dobroty venkova v kontrastu k městské znuděnosti a nestabilní povaze mladších postav majetných měšťáků. Kritika herečku ztotožňovala s postavou Vejrové, rutinní výkon byl i skrze dobovou adoraci Jiráskova dramatu vystaven na odiv. Role S. přinesla žatevní i státní ocenění. Národní divadlo jí poté nabídlo roli Havlové v jubilejním 100. představení Jiráskovy Vojnarky (1952). Představitelku nejstarší herecké generace na sklonku života tendenční kritika spojila s požadavkem nového jevištního realismu, tvorby bez uměleckých manýr; poukazem na S. nelehký kočovný život též s politicky motivovaným bojem za pokrokové divadelníky.


Role

Švandovo divadlo

Herečka, Dívka (F. F. Šamberk: Josef Kajetán Tyl), Rozárka (R. Kneisel: Chudý písničkář) – [1891].

Společnost Josefa Faltyse

? (E. Zola: Člověk bestie) – b. d. 

Společnost Antoše Frýdy

Žanynka (M. A. Šimáček: Jiný vzduch), Kateřina (V. Sardou: Madame Sans-Gêne), ? (H. Sudermann: Zápas motýlů), ? (G. Davis: Katakomby) – b. d.

Společnost Antonína Chlumského

? (J. B. Kühnl: Slovutná paní) – 1896; Vanda Loněvská (J. A. Fredro: Stará liška nad mladou) – b. d. 

Společnost Václava Choděry

Paní Klepetáčková (L. Krenn: Pan Náci) – 1898.

Společnost Josefa Hanuše

? (J. Vrchlický: K životu) – 1899; Eva (F. von Schönthan: Zlatá Eva) – b. d.

Společnost Karla Postla

? ( V. Sardou: Cyprienna) – 1902; ? (A. a V. Mrštíkovi: Maryša) – 1904.

Společnost Václava Klečky

Eliška (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně) – [1909].

Společnost Josefa Tuttra

Laura (A. Strindberg: Otec) – 1914.

Jihočeské národní divadlo v Českých Budějovicích

Představená kláštera (G. Hervé: Mamzelle Nitouche) j. h. – [1920]; ? (A. Schnitzler, dle E. Dohnányiho: Závoj Pierotčin), ? (A. Bisson: Reduta), ? (A. Horáková: Žena legionářova), ? (J. K. Tyl: Fidlovačka), ? (Glas & Klein: Firma), ? (V. Štech: Habada a Jordán) – 1922; Šafářka (F. X. Svoboda: Čekanky), ? (J. Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus), ? (V. Hugo, dram. ?: Zvoník u Matky Boží) – 1923; ? (F. Wedekind: Procitnutí jara), ? (K. Balák: Ztřeštěná historie) – 1924; ? (D. Niccodemi: Jitro, den a noc), ? (A. Dvořák: Husité), ? (F. Arnold: Přerušená svatební noc), ? (W. S. Waugham: Do kola) – 1925; ? (B. Borkovec: Stará kašna), Ludmila (J. K. Tyl: Drahomíra), ? (L. Fall: Španělský slavík), ? (A. M. Willner: Dům u tří děvčátek) – 1926; ? (J. Patrný: Muži nestárnou?), ? (V. Vávra: Slečna manželka) – 1927; ? (F. V. Zdráhal: Útok na muže), Marta Owen (E. O’Neill: Anna Christie), Pelikánová (A. Friedman – L. Nerz: Mami Pelikánová, i MDO 1931), Paní Tadrachová (G. Zapolska: Morálka paní Dulské), Paní Doweyová (J. M. Barrie: Maminka) – 1928; Vdova (R. Zoulek: Salcamt), Roza (R. Bernauer: Rajská zahrada) – 1929; Choť reverendova (F. Lonsdale: Útěk z Egypta či Sex appeal) – 1931; ? (O. Schäfer: Střevíček paní markýzy) j. h. – 1935; Barbora Vejrová (A. Jirásek: Samota) j. h. – 1951; Markéta (J. K. Tyl: Jan Hus), Mikšíčková (J. Jankovský: Mikoláš Aleš) – j. h. 1952; Slečna Růženka (F. Šrámek: Léto) j. h. – 1953; Kolmistrová (A. Zápotocký: Vstanou noví bojovníci), Sibyla (J. K. Tyl: Žižka z Trocnova) – j. h. 1955; Babička (B. Němcová, dram. D. Döpflová: Babička) – j. h. 1957; Lízalka (A. a V. Mrštíkovi: Maryša), Nemea (J. Verne, dram. A. Pulda: Cesta kolem světa za 80 dní), Elisa (J. J. Bernard: Dům u silnice), Paní Hlubinová (F. Šrámek: Měsíc nad řekou) – b. d. 

Moravské divadlo Olomouc

Paní Daunová (G. Zapolska: Slečna Maličevská) – 1929; Paní Harringtonová (B. Conners: Popelka Patsy), Rollerová (A. Jirásek: M. D. Rettigová), Chlopovova žena (N. V. Gogol: Revizor), Paní Rajská (J. Horst – W. Polaczek: Je pan soudní rada vinen?), Abatyše (K. Goetz: Lhář a jeptiška), Maloměšťka (G. Herczeg – K. Farkas: Bar Chic), Angela Lyntonová (F. Lonsdale: Sex appeal či Útěk z Egypta), Marjánka (Z. Štěpánek: Hrníček štěstí), Stará paní Matušová (J. Hilbert: Pěst /O Boha/) – 1930; Slečna Bourneová (A. Ridley: Půlnoční vlak), Paní radová (F. Molnár: Soupeř), Černá (F. X. Svoboda: Směry života), Domovnice 1. (G. Beer – L. Verneuil: Moje sestra a já), Paní Cohenová (A. Nicholsová: Třikrát svatba), Paní Molerová (G. Hauptmann: Bobří kožich), Věková (A. Jirásek, dram. ?: F. L. Věk), Sibylla (J. Vrchlický: Exulanti), Paní Bergmannová (F. Wedekind: Procitnutí jara), Agafja Michajlovna (L. N. Tolstoj, dram.?: Anna Karenina) – 1931; Markéta (A. Strindberg: Otec), Lady Anne (F. Bruckner: Alžběta Anglická), Slečna Katynka Urbanová (I. Herrmann: Tchán Kondelík a zeť Vejvara), Babička Heleny (R. Gilbert: Helenčina svatební noc), Klytaimnestra (H. Meilhac – L. Halévy: Krásná Helena), Choť doktora Lynga (H. Ibsen: Opory společnosti), Marie Dvořáková (F. F. Šamberk: Podskalák) – 1932.

Závodní klub ČSRo v Českých Budějovicích

Babička, Vypravěč (B. Němcová, dram.?: Babička), Saviša (A. Arbuzov: Šest zamilovaných) – 1950.

Národní divadlo

Havlová (A. Jirásek: Vojnarka) – j. h. 1952.

Prameny

Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích: Složka M. S.

Archiv Moravského divadla Olomouc: Soupis rolí.

NFA: Marie Svobodová, film, 1954, režie: Oldřich Kříž, 16:11.

Literatura

Nesign.: Jihočeské Nár. divadlo v saisoně 1921–1922, Jihočeské listy 27. 7. 1921; nesign.: Jihočeské národní divadlo v Českých Budějovicích, tamtéž 23. 6. 1926; -c., tamtéž 5. 12. 1928 [Paní Doweyová, Maminka] + 21. 3. 1931 [Choť reverendova, Útěk z Egypta či Sex appeal] + Poslední týden letošní sezóny, tamtéž 3. 4. 1935 + 22. 9. 1928 a 17. 2. 1937 [ref. Pelikánová, Mami Pelikánová] + 6. 10. 1928 [Marta Owen, Anna Christie] + 8. 3. 1933 [Agata, Sestřičky u sv. Panny Kláry]; Paměti M. S., zpracoval M. Kalný, Praha 1953; V. Běhounek: Setkání se starou známou, Literární noviny 3, 1954, č. 34, s. 6 [k Pamětem M. S.]; -ven-, Filmový přehled 5, 1955, č. 4, s. [7 –8] [populárně naučný film M. S.] ● Jubileum: nesign.: Jubileum, Žďár 26, 1927, č. 48, s. 2; nesign.: Nejstarší činná herečka, Jihočeská pravda 9. 9. 1955; M. Seemann: Velká láska k divadlu. 85 let M. S., Rudé právo 8. 9. 1956; nesign., tamtéž 4. 2. 1957 ● B. Jachnin: Do nové sezóny Jihočeského divadla, Jihočeská pravda 7. 9. 1956; nesign., tamtéž 30. 12. 1956 [Babička, Babička] ● ref. Barbora ​Vejrová, Samota: J. Kopecký: K Jiráskovým bojům s censurou, Lidové noviny 28. 10. 1951 + Jiráskův soud nad buržoasií, tamtéž 14. 12. 1951 + Objevné představení Jiráskovy Samoty v Divadelní žatvě, tamtéž 24. 4. 1952; nesign., Rudé právo 8. 12. 1951; Z. Nejedlý, Var 1. 6. 1952, č. 7–8, s. 244–246; J. Císařovský, Divadlo 3, 1952, č. 6–7, s. 572–574 ● ČTK: Výsledky soutěže Divadelní žatvy 1951–52, Rudé právo 6. 5. 1952; M. Svobodová: Tak s chutí do práce, Divadelní noviny 1, 1957, č. 2, s. 4 [vzkaz mladým divadelníkům] ● nekrology: nesign., Pravda 8. 4. 1960; nesign., Rudé právo 8. 4. 1960; nesign., Jihočeská pravda 9. 4. 1960 ● ocenění: Z. Bláha: Státní ceny za dramatické a jevištní umění, Rudé právo 5. 6. 1953; nesign.: Zasloužilá herečka vyznamenána, tamtéž 19. 3. 1954; ČTK: Příslušníci nejstarší české herecké generace vyznamenáni, tamtéž 10. 7. 1956 ● V. Čejchan: Se srdcem divno hrát v pražské televizi, Jihočeská pravda 25. 9. 1956 [inscenace s M. S. v Čs. televizi]; wa: [V září by se byla M. S. dožila…], Kultura 4, 1960, č. 15, s. 2; nesign.: Slovo k mladým má M. S., Divadelní noviny 3, 1960, č. 21, s. 2 [úryvek z Pamětí M. S.]; A. Kožíková: Boj o Jihočeské divadlo, České Budějovice 1970, s. 50–53; -zš-: Herečka, Jihočeská pravda 24. 9. 1971 [o výstavě ke 100. výročí narození M. S.]; O. Friedrichová: Jediná cesta pro Marii, České Budějovice 1989; J. Panenka: Z dějin budějovické opery. První pokus o stálou scénu, Jihočeská pravda 20. 3. 1991; J. Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce, Praha 2007, s. 320.

ČBS, ČHF I, DČD III a IV, EDS, Fikejz III

Životní události

  • 9. 9. 1871: narození, Praha (CZ)
  • 7. 4. 1960: úmrtí, České Budějovice (CZ)

Další jména

Pavlová

Vazby

H


Vznik: 2019
Autor: Kristýna Sýbová