Středočeské divadlo Kladno

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Přejít na: navigace, hledání
Středočeské divadlo Kladno
Kladno 1915 – dosud
Další názvy: Stálé divadlo v Kladně 1915–43, též Divadlo královského horního města Kladna, Divadlo na Kladně, Kladenské divadlo; Městské divadlo Kladno 1943–48, 1958–64; Městské a oblastní divadlo Kladno 1949–58; Divadlo Jaroslava Průchy Kladno 1964–66; Divadlo Jaroslava Průchy Kladno – Mladá Boleslav 1966–90; Středočeské divadlo Kladno a Mladá Boleslav 1990–94; Středočeské divadlo Kladno 1994–dosud
divadlo
Adresa: Divadelní 1702 Kladno


Stálý soubor na Kladně byl ustaven 1915, tři roky po otevření nově zbudovaného divadla. Popud k jeho zřízení vzešel ze správního výboru divadla, složeného ze zástupců subjektů, jež zajistily výstavbu (Družstvo pro postavení lidového divadla na Kladně, město a spořitelna). Tento každoročně volený orgán divadlo provozoval (držitelem koncese byl vždy jeden z jeho členů) a zčásti je financoval. Ředitelé divadla, kteří byli v zaměstnaneckém poměru, dostávali pravidelně příspěvek na úhradu gáží, pod podmínkou, že budou udržovat stálý soubor. Po Brně a Plzni se Kladno stalo třetím městem – mimo Prahu –, které mělo stálé české divadlo.

Prvním ředitelem jmenoval správní výbor zkušeného herce a režiséra J. Strouhala. Členy souboru se stali herci R. Kociánová, M. Strouhalová-Seifertová, H. Vojtová, J. Simonová, O. Čermák, V. Housa, F. Zvíkovský ad., profesionální hereckou dráhu tu začínal agilní ochotník J. Myron (vl. jm. B. Prošek). Pravidelný provoz byl slavnostně zahájen 12. 9. 1915 Gazdinou robou G. Preissové za přítomnosti autorky. Zpočátku se hrálo jen 3x týdně, avšak Strouhal obratnou repertoárovou politikou dokázal i v nesnadné válečné situaci získat a připoutat diváky. Divadlo prosperovalo a počet hracích termínů již 1916 stoupl na pět v týdnu. Konzervativní Strouhal, odchovaný kočujícími společnostmi a předměstskými scénami, kombinoval tradiční osvětově kulturní program s lidovou zábavou. Reprízovost byla minimální, divadlo chrlilo ustavičně nové tituly, jevištní produkce, jejíž dominantní složkou byl herec, trpěla chvatnou přípravou. Herecký styl se vyznačoval povětšině zastaralým nadneseně teatrálním projevem. Přestože se obecenstvo i soubor setkávali poměrně často s modernějším, niterně založeným herectvím při hostování význačných hereckých individualit (E. Kohout, K. Vávra, E. Vojan, K. Želenský), které Strouhal zval do obnovených benefičních představení (měla vylepšit sociální situaci členstva), na proměnu hereckého stylu to nestačilo. Na jaře 1918 Strouhal uvedl cyklus her českých dramatiků, který vyvrcholil v červenci pohostinskými hrami ND. Akce měla zřetelný národně manifestační ráz. Na nátlak správního výboru musel ředitel proti své vůli do činoherního repertoáru vsouvat operety, od nichž si provozovatelé slibovali větší zisk. Snaha využít úspěchu Offenbachových Hoffmannových povídek, které ke své benefici uvedl dirigent J. Vašata, k prosazení operního provozu – iniciativu vyvíjeli zpěváci K. Komarov, Z. Knittl ad. – však neuspěla. Zpěvoherní pořad nadále sestával z „menších věcí zpěvních“, odpovídajících možnostem pěvecky disponovaných činoherců. V náročnějších rolích vypomáhali většinou hosté z Prahy. Orchestr řídil od 1915 J. Vašata, významný organizátor kladenského hudebního života. (Posléze v divadle dirigentsky působili i jeho tři synové.)

K dosavadním příspěvkům na provoz souboru přibyla po převratu 1918 státní subvence, avšak podstatně nižší než subvence pro nově konstituované soubory (v Olomouci, Ostravě aj.). Členstvo v zápase o splnění svých sociálních požadavků vstoupilo 1919 do stávky, která vyhrotila dlouhodobé rozepře mezi Strouhalem a správním výborem. Strouhal rezignoval a ředitelem se stal překladatel a bývalý herec V. Táborský (1919–20), za něhož se dostala do popředí opereta (klasika a úspěšné novinky, např. Starý: Bílý lev, Růže ze Sibiře). V ustaveném operetním ansámblu působili J. Šrámková, J. Baťha, V. Merten, B. Tichý, B. Zöllner ad.

Převažující operetní provoz však byl finančně ztrátový, což vedlo k jeho dočasnému zrušení a k výměně ředitele, jímž se stal O. Novák. Vzápětí odešel do nově zřízeného divadla v Košicích a funkce byla v březnu 1921 svěřena znovu Strouhalovi. Poválečné socialistické tendence se odrazily v repertoáru činohry uvedením Gorkého Na dně (1920) a Rollandových Vlků (1921), k jejichž režii byl přizván V. Novák z pražského ND. Přístavbou zadního traktu 1920 se rozšířily prostory zákulisí, vznikly nové zkušebny a baletní cvičební sál. Baletní představení se objevovala sporadicky; prvým byla Nedbalova Pohádka o Honzovi (1923). Obnovení zpěvohry v sez. 1923/24 prohloubilo rozpory mezi Strouhalem a nejednotnou divadelní správou, v níž umělecký soubor neměl zástupce. 1923 byla ustavena divadelní komise (Strouhal ad.), první orgán reprezentující členstvo v otázkách uměleckých a sociálních. Měla však pouze poradní hlas. Strouhalův program, uzavřený novým vývojovým tendencím, byl stále častěji kritizován i v místním tisku. Strouhal 1925 odstoupil, v souboru však setrval až do 1933. Ředitelem se stal organizačně schopný a umělecky průbojnější J. Burda (1925–28). Do stávajícího souboru (B. Blažejová, E. Fričová, A. Kubalová-Jánská, A. Rodenová, E. Bolek, J. Frič, J. Průcha, K. Roden, F. Šlégr) přivedl nové herce (L. Májová, R. Nováková, A. Pekárková, V. Gamza, J. Lokša, K. Máj, A. Podhorský, J. Skřivan ad.). V inscenacích J. Burdy (např. Goethe: Faust; Moliére: Lakomec), V. Gamzy (Hauptmann: Tkalci; Čechov: Višňový sad) i začínajícího režiséra A. Podhorského (Shakespeare: Večer tříkrálový) se prosazovaly modernější postupy, mj. i ve scénografii, ovlivněné ruskou avantgardou. K 10. výročí VŘSR byly uvedeny dramatizace dvou románů sovětských autorů (Sejfullina: Viriněja; Gladkov: Cement – 1927). Zpěvohra vedle tzv. lidových operet (zejm. od J. Kubíka) začala uvádět módní žánr – revue. Hvězdou byla subreta H. Škrdlíková, platně působili K. Máj, J. L. Novák, B. Prchal, K. Režný. Za Burdy byla opereta opět dočasně zrušena, jeho nástupce S. Langer (1928–31), někdejší zakladatel Tylova divadla v Nuslích, do obnovené zpěvohry angažoval sólisty M. Bendovou, K. Kramperovou a R. Prince, později K. Smažíka, R. Hradeckého a M. Pardubskou. Režii obstarával J. Všelicha, ve funkci dirigenta nadále působil J. Vašata. Jako dramaturg byl přijat V. Kolátor, který se uplatňoval i jako režisér (1929–38). 1929 byla instalována nová opona od J. Weniga s alegorickým výjevem Hold Práce Dramatickému umění. Langer uprostřed sez. 1930/31 přijal výhodnější místo v Olomouci a z Kladna odešel, sezona byla dokončena svépomocnou akcí členstva. V další sezoně řediteloval R. Kautský, šéfem činohry byl J. Koldovský, do souboru přišli herci J. Koldovská, I. Kubásková, M. Kliková, K. Fořt, J. Krejčí, F. Malý, A. Poláček a J. Srch. Divadlo podniklo ojedinělý a finančně značně ztrátový zájezd na Podkarpatskou Rus.

Akceptováním nabídky R. Kautského provozovat divadlo ve vlastní režii a na svou koncesi začalo 1932 období, v němž bylo divadlo zadáváno podnikatelům. Po Kautském se vystřídali K. Roden, L. Řezníček, J. Fošen a B. Hrstka, ředitel pražského divadla Akropolis, který pověřil vedením J. Friče. Většinou záhy finančně ztroskotali a končívali sezonu předčasně. Soubor se za těchto podmínek rychle obměňoval a divadlo, vyčerpávané zápasem o udržení existence umělecky upadalo. Repertoár ovládly spotřební lidové hry a operety typu Na Svatém kopečku či Děvčátko, neříkej ne. Závažnější díla se objevovala ojediněle, např. za Fošenova ředitelování Čapkova Bílá nemoc (1937) a o rok později, týden po premiéře v ND rovněž Matka (r: J. Koldovský). S inscenací Matky soubor zajížděl na jaře 1938 do severozápadního pohraničí (např. do Teplic), kde titulní roli hrála hostující L. Dostalová. V tomto období tu dirigentsky působili K. a R. Vašata.

1938 se o kladenské divadlo ucházel S. Langer, de facto pro svou manželku Š. Langrovou, která za jeho nepřítomnosti (byl vázán ředitelskými povinnostmi v Olomouci) divadlo řídila. Posléze jí bylo bez konkurzu zadáno. Postupně je vyvedla z letité krize: dosáhla zvýšení subvence a vůbec poprvé získala finanční příspěvek od Poldiny huti, stabilizovala ansámbl, snížila počet premiér a posílila pozici činohry. Uvedení Čapkovy První party (dram: F. Kožík, 1938, vůbec první pokus o dramatizaci Čapkovy prózy pro činohru) signalizovalo repertoárovou proměnu. Za okupace soubor pravidelně hostoval v řadě měst (např. Louny, Mladá Boleslav, Slaný). V sez. 1940/41 se stal šéfem činohry a dramaturgem režisér A. Kurš, který podpořil snahy o umělecky kvalitní tvorbu (Shakespeare: Othello, 1940; Goethe: Faust; Nezval: Manon Lescaut – 1941). Na příkaz oberlandrátu byl v únoru 1941 z Kladna vypovězen. V jeho úsilí pokračoval režisér a umělecký šéf J. Novotný, který se 1943 stal ředitelem. Střídmé, architektonicky pojaté výpravy navrhoval J. Procházka. Členy činoherního souboru byli herci J. Dítětová, Z. Danielová (vl. jm. A. Vančurová, dcera popraveného V. Vančury), E. Foustková, E. Hráská, R. Libertinová, S. Langová, J. Petrovická, F. Horák, A. Kostka, O. Krejča, V. Očásek, K. Palouš, J. Pravda ad. Dramaturg J. Kopecký (1943/44) inicioval tzv. kladenské premiéry nových nebo málo známých děl, překladů a adaptací (Bednář: Trny mládí; Dehmel: Lidumilové; Gozzi: Šťastní žebráci). Režijně se vedle Novotného (Sofokles: Král Oidipús, 1943; Hebbel: Gygův prsten; Gozzi: Šťastní žebráci – čes. prem. 1944) uplatňoval začínající K. Novák (Moliére: Zdravý nemocný; Goethe: Werther – 1944 ad.) a ojediněle i J. Kopecký (Renč: Císařův mim, 1944). Úsilí činohry oceňovala i pražská kritika. V operetě se vedle lidových zpěvoher prosadila velká výpravná díla (Lehár: Veselá vdova, Giuditta). Dirigentsky byli činní K. Vašata (do 1954) a L. Macák, v souboru působili R. Ledvinová, E. Prchlíková, M. Strejciusová, K. Jahn, S. Regal, A. Šeplavý, H. Třešňák, K. Voborský ad.

Činnost divadla, zastavená v září 1944, byla obnovena v květnu 1945 v původním rozsahu pod vedením J. Novotného. V létě byl ředitelem jmenován L. Žáček. Provozovatelem bylo družstvo měst (Kladno, Louny, Rakovník, Slaný, Žatec ad.). Pravidelně se hrálo na pobočné Malé scéně v Žatci a na zájezdech. Činohru vedl J. Jahn, režijně působili Z. Rogoz, M. Svoboda a P. Wuršer. Šéfem výpravy se stal V. Vingler. Členy poválečného souboru byli L. Píchová, J. Zítková, O. Brousek, J. Hlinomaz, J. Kemr, J. Lír, F. Miška, J. Moučka ad.

Po Žáčkově odchodu do Liberce 1947 nastoupil jako ředitel S. Sedláček, po únoru 1948 sesazený akčním výborem. Sez. 1947/48 byla dokončena pod kolektivním vedením. Po zrušení provozovatelského družstva měst převzala divadlo, nikoli však soubor, organizace Umění lidu, která tu 1948/49 zajišťovala pouze hostování jiných těles. Část zrušeného souboru přešla do nově zřízeného MOD Slaný. V sez. 1949/50 byl obnoven činoherní i zpěvoherní soubor s baletní skupinou a připojena loutkoherecká skupina (1961 se stala samostatným Krajským loutkovým divadlem). Provoz divadla převzal kladenský MNV za patronace Spojených oceláren n. p. Ředitelem byl jmenován Z. J. Vyskočil (do 1955). Dirigentem byl Z. Vašata (do 1954), režisérem zpěvohry N. Snítil, baletní skupinu vedl F. Towen. Členy souboru byli K. Blahovec (též režisér), A. Kautská, L. Jírů, M. Homola, V. Charvát, S. Litera, V. Procházka, E. Jiroušková, J. Němeček, M. Samek, V. Stýblo, později B. Franková ad. Činohra zahájila Tylovou Tvrdohlavou ženou, zpěvohra Auberovou operou Fra Diavolo. Dramaturgie a inscenační praxe zejm. v činohře se odvíjela z modelu socialistickorealistického umění. Byla uvedena např. dramatizace Šolochovova kolektivizačního románu Rozrušená země (1950) a premiéry dvou domácích novinek (Cach: Vzplanutí, 1952; O nás bez nás, 1955). Zpěvohra hrála vedle operet i opery. Taneční skupina využívaná zpěvohrou i činohrou připravovala také samostatné baletní pořady (např. Dvořák: Slovanské tance, 1951; Janáček: Lašské tance, ch: J. Mlíkovská; Gluck: Don Juan, ch: A. Hodek; Mozart: Malá noční hudba, ch: L. Ogoun – 1952).

Po ředitelské epizodě herce O. Korbeláře vedl divadlo v období prvního kulturního a ideologického uvolnění M. Matiášek (1956–60). Šéf činohry, režisér E. Sokolovský (1956–59) a jeho nástupce K. Lhota (1959/60) usilovali spolu s dramaturgem V. Říhou (1956–60) a výtvarníkem O. Mimrou (1956–59) o moderní repertoár a jevištní výraz. Inscenace Sokolovského (Hašek: Dobrý voják Švejk; Dyk: Zmoudření Dona Quijota – 1957; Čapek: RUR, 1958; V+W: Slaměný klobouk; Blažek: Třetí přání – 1959), Lhoty (Moliére: Amfitryon; Majakovskij: Ledová sprcha – 1959) i dalších režisérů (např. Pagnol, Nivoix: Obchod se slávou, r: J. Budínský, 1958), oproštěné i ve výtvarném řešení od ilustrativní popisnosti, směřovaly s využitím nadsázky a obrazné zkratky k svébytnému tvaru. Soubor doplnili herci V. Besser, Z. Martínek, P. Pásek, Z. Procházka ad.

Pod vedením K. Smažíka (1956–63) tvořila osu zpěvoherního repertoáru vídeňská opereta (zejm. Lehár a Strauss), doplňovaná soudobými hudebními komediemi. V souboru působili V. Beranová, A. Havlicová, J. Tučková, J. Holešovský, K. Jahn, Z. Štěpán ad., dirigentem byl R. M. Mandée. Rozvíjela se činnost baletní skupiny, která se odvážila na celovečerní balety (Delibes: Coppélia, ch: B. Svoboda, 1956; Nedbal: Z pohádky do pohádky, ch: V. Šedivý, 1959).

Zásluhou režiséra a šéfa činohry A. Hajdy, dramaturga J. Grossmana a šéfa výpravy M. Tomka (všichni 1960–62) pokračoval nastoupený trend i za ředitele J. Nezvala (1960–63). Po letech věznění se 1961 vrátila na kladenské scéně k herecké práci J. Štěpničková (tit. role Tylovy Paní Marjánky, matky pluku, Brechtovy Matky Kuráže aj.). Nově přibyl režisér J. Škobis (do 1970), herci O. Doležalová, M. Davidová, M. Liška, M. Valenta, B. Vávra. Ve zpěvohře se pozitivně projevovala kontinuita Smažíkova zkušeného vedení; stabilizovaný ansámbl pravidelně uváděl operní inscenace (poslední byla 1963 Smetanova Prodaná nevěsta, d: P. Charvát). Agilní baletní skupina pokročila k realizaci celovečerních dějových baletů (Asafjev: Bachčisarajská fontána, ch: F. Voldán, 1961; Griesbach: Sněhurka, ch: Z. Weidenthaler, 1962; Burghauser: Sluha dvou pánů, ch: Z. Weidenthaler, 1963).

Mezníkem ve vývoji divadla se stal rok 1963. V rámci celostátní reorganizace divadelní sítě bylo převedeno ze správy města pod KNV a zpěvohra, včetně taneční skupiny a orchestru, byla zrušena. V čele činoherního divadla, v průběhu sez. 1963/64 pojmenovaného po herci J. Průchovi, stanul režisér A. Dvořák (do 1970), s nímž nastoupil nový tým: scénograf P. Diviš (do 1971), dramaturgyně M. Sehnalová (též pod jm. Pernicová) a režisér G. Císař, kteří své působení trvale spojili s kladenským divadlem. Herecký soubor za Dvořákovy éry posílili V. Bublíková, S. Hubeňáková, M. Myslíková, N. Prchalová-Vicenová, K. Šebesta, F. Vicena ad. Blízkost hlavního města činila z Kladna oblíbenou štaci absolventů DAMU (J. Gýrová, J. Obermaierová, P. Oliva, M. Pavlata, J. Satoranský, M. Vávra ad.). Dvořákův program, soustředěný k závažným existenciálním a společenským otázkám, byl postaven na vypjatých dramatech výjimečných postav a dějů (Shakespearovy tragédie). V příznivé atmosféře 60. let se uskutečňoval též objevnou dramaturgií (během sedmi let 20 čs. premiér). Většinu klíčových inscenací režíroval Dvořák (Broskiewicz: Konec knihy šesté, 1964; Ionesco: Nosorožec, 1967; Marceau: Císař Nero; Shaw: Svatá Jana – 1968; Hauptmann: Krysy, 1969; ze shakespearovské série Macbeth s mladým J. Satoranským, 1963; Hamlet s K. Šebestou v tit. roli a hostujícím V. Vejražkou jako Claudiem, 1964; Král Lear, 1965), některé J. Škobis (Shakespeare: Richard III., 1962) a J. Fréhar (Shakespeare: Romeo a Julie, 1969). Ke spolupráci byly zvány výrazné osobnosti, např. televizní režisérka E. Sadková (Williams: Tramvaj do stanice Touha, 1965). Uměleckou dráhu tu zakončil J. Šmída (1963/64) z kdysi proslulého Větrníku, režijně tu začínal J. Fréhar (1967–69; Inge: Jako by den nechtěl odejít, 1968). Za Dvořákova vedení se aktivity divadla rozšířily: 1963 zahájilo činnost Divadélko v klubu, o rok později bylo Goldoniho veselohrou Řádná holka od vody otevřeno letní putovní Divadlo Na prámu, které hrálo na řekách a jiných vodách. Od 1965 se divadlo stalo pořadatelem letních her na nádvoří Karlštejna. Ve spolupráci s herci pražských scén tu v turistické sezoně uvádělo každoročně Vrchlického Noc na Karlštejně, později Dvořákovu a Vicenovu Karlštejnskou romanci (1968). Dvořákovi se sice nepodařilo prosadit spojení všech středočeských divadel, zato se 1966 uskutečnilo sloučení kladenského a mladoboleslavského divadla. Nový subjekt s hlavním sídlem na Kladně působil až do opětovného rozdělení 1994 v obou velkých průmyslových aglomeracích; hrálo se v obou divadelních budovách, na kladenské a mladoboleslavské malé scéně, během léta na Karlštejně.

Po Dvořákově odchodu vedl divadlo herec ND J. Dohnal (1970–74). K režiséru G. Císařovi přibyl P. Špirk (1970–79), později V. Špidla (1972–79). Šéfem výpravy se stal J. Vališ, 1972 byla angažována scénografka M. Gédéonová, která jako kmenová výtvarnice (do 1996) významně spoluurčovala ráz inscenační tvorby. Soubor byl v 70. letech průběžně doplňován především mladými herci (M. Mišková, R. Rázlová, O. Brousek ml., Č. Gebouský, O. Vízner, J. Wohanka, E. Žemla, později H. Frejková, H. Pastejříková, V. Vydra). Na karlštejnské letní hry navázalo divadlo počátkem 70. let prázdninovými hrami na hradě Křivoklátě. Pod tlakem normalizační kulturní politiky oklešťující možnosti dramaturgie (M. Sehnalová, V. Říha, nově Z. Hedbávný) se do popředí dostaly aktuální interpretace klasiky (např. Hugo: Ruy Blas, 1973; Shakespeare: Oko za oko, 1974 – r: G. Císař; Goe- the: Faust s K. Šebestou a J. Třískou j.h.; Saltykov-Ščedrin: Stíny – 1973; Čapek: Bílá nemoc, 1974 – r: V. Špidla; Zapolska: Trumfy lásky, r: V. Beránek j.h., 1973). Od druhé poloviny 70. let, kdy divadlo vedl herec V. Charvát (1974–80), ožila iniciativa dramaturgů (M. Sehnalová, V. Říha, nově D. Ullrichová 1975–84). Úsilí o neotřelý, původní repertoár přineslo řadu dosud neznámých her (Arden: Tanec seržanta Musgrava, r: G. Císař, 1976; Heller: Hlava XXII, r: K. Brožek, 1977; Vetemaa: Svatá Zuzana, r: P. Špirk; Bethencourt: Den, kdy unesli papeže, r: G. Císař – 1979; Mühl: Rýnská promenáda, r: M. Horanský, 1980; Nicolai: Únos v Neapoli, r: G. Císař, 1982; Stratiev: Autobus, r: K. Brožek, 1983 ad.). Od 1976 obsazovalo divadlo svými hrami v letních měsících Maltézskou zahradu v Praze. Na klubové scéně se krátkodobě prosadila lyrická komedie (Musset: A to je láska, r: P. Špirk, 1976) a komorní drama (Goethe: Clavigo, r: K. Makonj j.h., 1978), pak kultivované bulvární hry (např. Simon: Zlatí hoši, 1984; Anouilh: Orchestr, 1985 – r: G. Císař).

1977–85 probíhala generální oprava mladoboleslavského divadla, po jejímž skončení mělo být rekonstruováno i divadlo v Kladně. K tomu však tehdy ani později nedošlo. Od sklonku 70. let pracoval, nezřídka s výtvarníkem A. Tománkem, režisér K. Brožek (1979–90), tvůrce emocionálně působivých, básnivých inscenací (např. García Lorca: Dům Bernardy Alby, 1978; Figueiredo: Don Juan, 1979; Brecht: Kavkazský křídový kruh, 1982; Nezval: Schovávaná na schodech; Olbracht, Brožek: Ze starých letopisů – 1983; Shakespeare: Hamlet; Erben, Brožek: Kytice – 1986; Ajtmatov: Den delší než století, 1987; Sofokles: Antigona, 1988). Vedle M. Gédéonové tu působil výtvarník K. Marx (1978–83). V 80. letech funkci ředitele zastávali K. Linc (1980–86) a V. Čaněk (1986–90). Krátce byl v angažmá režisér J. Vostrý (1980–81), který nastudoval vedle své Dubrovnické komedie Gorkého Letní hosty, Aischylovu Oresteiu a Shakespearova Romea a Julii. Další režijní osobnosti ve spolupráci s průbojnou dramaturgií (1985 přibyl J. Cziviš) a s tvárným hereckým ansámblem stvrzovaly vzestup inscenační tvorby. Po pohostinské spolupráci (Daněk: Válka vypukne po přestávce, 1978; Saroyan: Divadlo svět, 1983) byl angažován M. Horanský (1984–89; Brucker: Alžběta Anglická; Čechov: Racek – 1985; Moliére: Tartuffe; Páral, Horanský, Ron: Romeo a Julie roku 2300 – 1987; Andrejev: Ten, který dostává políčky, 1988). Z nově angažovaných herců se platnými členy ansámblu stali M. Klocová, D. Homolová, M. Svobodová, P. Buchvaldek, M. Hron, J. Szymik.

V závěru dekády posílila režijní sbor H. Burešová (1988–92), obohacující inscenační tvorbu hudebním cítěním a kultivovaností komediálních postupů (Hervé: Mam’zelle Nitouche, 1989; Vodseďálek: Mojžíš, 1990). Vedle mladých herců (D. Batulková, N. Boudová, D. Černá, K. Frydecká, V. Jeníková, V. Beneš, G. Bubník, M. Hanuš, L. Čtvrtlík, V. Udatný, J. Valšuba), kteří se prosazovali zejm. v inscenacích Burešové (někteří s ní pak odešli do divadla Labyrint), přibyli do souboru J. Jiskrová, J. Ptáčník a J. Toť, který se 1990 stal ředitelem.

Společenské proměny po listopadu 1989 zasáhly provozně-správní sféru, umělecká tvorba se rozvíjela kontinuálně režiemi K. Brožka (Sartre: Trójanky, 1992; Moliére: Amfitryon, 1994), H. Burešové (Beaumarchais, Sterbini, Rossini: Lazebník sevillský, 1992), scénografiemi M. Gédéonové a dramaturgickým hledačstvím (např. L. Klíma: Edgar, r: F. D. Staněk, 1992). Na repertoár se vrátili zakázaní autoři (např. Landovský: Hodinový hoteliér, r: G. Císař, 1992). Stoupl počet pohostinských režií, pracovali tu V. Martinec (Martincovi podle Kiplinga: Kniha džungle, 1990), O. Ševčík (Schnitzler: Dokolečka dokola, 1990), P. Háša (Rattigan: Jeho Výsost a subreta, 1991), M. Lorencová (Coward: Líbánky ve čtyřech, 1991), K. Palouš (Jirásek: Lucerna, 1994). G. Císař ukončil své působení 1993.

Provoz na pěti scénách ve dvou městech (divadlo, klub a malá scéna na Kladně, divadlo a malá scéna v Mladé Boleslavi) v nových podmínkách financování představoval stále vážnější problém. Po zrušení krajů byla zřizovatelem divadla obě města. Mladá Boleslav usilovala o rozdělení, k němuž došlo 1994. V čele osamostatněného kladenského divadla stanula M. Sehnalová (1994–95). V souboru působili po rozdělení herci J. Jiskrová, Z. Mixová, M. Pellarová, M. Svobodová, M. Šabartová, N. Vicenová, Vl. Čech, P. Hermann, V. Jirsák, M. Livora, I. Novák, D. Pick, O. Stýblo, V. Udatný, D. Vašut, V. Volek, J. Vrána ad. Inscenační tvorbu profiloval režisér M. Tarant (1994–98; též umělecký šéf a 1996/97 ředitel). Do pestré repertoárové skladby vnesl akcent na velký romantizující příběh (Rostand: Cyrano z Bergeraku, 1995), k němuž tíhl i ve vlastních dramatizacích, na kterých se podílela dramaturgyně V. Mašková (Hugo: Zvoník u Matky Boží, 1996; Winter: Rozina sebranec, 1997). Zazněl tu i ohlas meziválečné avantgardy (Goethe, Burian: Werther, r: P. Gábor, 1997; Goldoni, Hlávka: Benátská maškaráda, r: M. Hlaučo – 1997). Dramaturgie pokračovala v objevování neznámých her (např. Kornfeld: Žid Süss, r: R. Lipus j.h.; Fo: Platit se nebude, r: M. Tarant – 1996). Pravidlem se staly pohostinské režie (J. Fréhar, K. Brožek, K. Kříž, R. Lipus, E. Sadková, J. Uherová ad.), v nichž se uplatňovali také režírující herci (V. Postránecký, V. Jirsák). Od 1997 je ředitelem J. Vocelka, uměleckým šéfem od 1998 režisér J. Fréhar, téhož roku přibyla k dramaturgyni Sehnalové I. Lexová.


Literatura

Nesign: Stálé divadlo v Kladně, Čs. divadlo 2, 1924, s. 185; nesign: Stálé divadlo v Kladně, Čs. divadlo 3, 1925, s. 204; ej.: Kladenské divadlo, Čs. divadlo 6, 1928, s. 295; A. Kožíšek: Divadlo v Kladně, in: Vlastivědný sborník okresů slánského a novostrašeckého 4, s. 93; ot: 20 let MD na Kladně, LN 3. 12. 1935 + 30 let kladenského divadla, tamtéž 1. 8. 1941; J. Warren: Divadlo v horním městě Kladně, Divadlo 25, 1938/39, s. 130; J. Duchač: Kladenské divadlo v nových poměrech, tamtéž, s. 132; lm: Čtvrtstoletí kladenské opery, LN 29. 8. 1940; L. Páleníček: Jaroslav Průcha, 1951, s. 53; V. Šrámek: MD na Kladně po 40 letech, Divadlo 6, 1955, s. 895; J. Burda: Aby se nezapomnělo…, 1958, s. 241; M. Obst: Dnešní tvář kladenské činohry, Divadlo 9, 1958, s. 438; J. Černý: V hledišti divadla na Kladně, DN 3, 1959/60, č. 18, s. 9; E. Uhlířová: V hledišti divadla na Kladně, DN 5, 1961/62, č. 13, s. 6; M. Sehnalová: 50 let divadla v Kladně, dipl. práce, DAMU 1965 + Padesát let divadla – to už je historie, in: 50 let divadla v Kladně 1915–1965, Kladno 1965, s. 19 + O jednom divadle, dvou městech a čtyřech scénách, Scéna 11, 1986, č. 1, s. 2; J. Kopecký: Za války na Kladně, in sb. Theater–Divadlo, 1965, s. 197; Divadlo na prámu, 1967; R. Deyl: Divadelní ředitel, in: Vavříny s trny, 1973, s. 133; Divadlo J. Průchy Kladno Mladá Boleslav 1915–1975, Kladno 1975; Divadélko v klubu, 1963–1978, Kladno 1978; Divadlo J. Průchy Kladno Mladá Boleslav 1915–1980, Kladno 1980; M. Zbavitel: Jiří Myron, Ostrava 1980, s. 17, 29; O. Blanda: Divadlo dvou měst, Scéna 14, 1989, č. 21–22, s. 4; alm. Městské divadlo Mladá Boleslav 1909–1999, Ml. Boleslav 1999.

Významné události

  • 1915:
    počátek činnosti stálého divadelního souboru


Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 467—473
Autor: Eva Šormová