Želenská, Laura

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Přejít na: navigace, hledání

Laura Želenská
* 26. 10. 1895 Plzeň (CZ)
10. 2. 1969 Praha (CZ)
herečka, dramatička

Představitelka naivek, salonních žen a milovnic, vynikala v komickém repertoáru, uplatnila se též v realistickém dramatu a v konverzačních hrách. Největší popularity dosáhla u společnosti manžela Karla Třešňáka v žižkovské Akropoli 1928–35, kde účinkovala v divácky oblíbených hrách J. Haise Týneckého a ve vlastní hře Bílá jeptiška.

Provdaná Laura Třešňáková-Želenská. Narodila se v Plzni jako nejstarší dcera předního herce Národního divadla a všestranného divadelníka Karla Želenského (1865–1935) a Ludmily Zoufalé (1873-1939), herečky, jež působila v cestujících divadelních společnostech. Bratrem Ž. byl herec, režisér a divadelní ředitel Drahoš Želenský (1896–1959).

Od příležitostného přednesu veršů se v necelých osmnácti letech (1912) dostala k pohostinskému vystupování na pražských předměstských scénách. Kromě Pištěkova lidového divadla na Vinohradech vystupovala v divadle Urania či v divadle Deklarace, kterou pod názvem Žižkovská činohra vedl 1917–19 její otec K. Želenský. Působila rovněž v otcově společnosti, ve 20. letech vedené bratrem Drahošem. Po rozvedení prvního manželství s jistým Špačkem se 27. 6. 1922 provdala na pražském magistrátu za ředitele divadelní společnosti Karla Třešňáka (1896–1955). U jeho společnosti dosáhla největší popularity v žižkovské Akropoli 1928–35, kde účinkovala v divácky oblíbených hrách J. Haise Týneckého (zejména Sestřičky u sv. Panny Kláry) či v kasovém trháku C. Aneta Mayerling. 1934 bylo manželství s K. Třešňákem rozvedeno, nicméně jejich divadelní cesty zůstaly propojené. Za okupace vystupovala pouze pohostinsky, těsně před koncem války byla angažována v Divadle práce. V dubnu 1948 vstoupila spolu s K. Třešňákem (uvádí jej na přihlášce jako manžela) do komunistické strany, kterou chápala jako garanta budoucího divadelního vývoje a podpory divadla. V závěru kariéry hostovala v městských divadlech v Kladně, Kolíně či v Pardubicích.

Ž. byla herečkou veseloherního a konverzačního repertoáru a rovněž nových českých her počátku 20. století; nejčastěji se uplatnila v komické poloze, v rolích naivek a energických žen. Obsazována byla též do vážných kusů – hrála úlohy milovnic, salonních dam či venkovských hrdinek nešťastně zamilovaných a milovaných. Herečka menší robustní postavy s velkýma, vždy silně konturovanýma očima a plným obličejem začínala v dívčích rolích, do nichž byla obsazována jako ztělesnění mladistvého půvabu a naivní rozvernosti. Spolu s bratrem Drahošem hrála v Blažkově společnosti (Julie, Romeo a Julie), v Pištěkově lidovém divadle na Královských Vinohradech či v karlínském divadle. Ve 20. letech vystoupila jako host ve třech dívčích úlohách v pražském Národním divadle; dvakrát v režii svého otce: poprvé jako záskok v roli Hedviky v Divoké kachně (1921), o rok později v roli mladé Toninky ve veselohře F. X. Svobody Čekanky, kde v bílých volánových šatech s tmavou naondulovanou parukou a čelenkou z květů opět naplňovala obraz nevinnosti a jemnosti dívčího půvabu. Potřetí vystoupila v Národním divadle v titulní postavě inscenace Adam a Eva G. Boltona a G. Middletona (1927), uvedené jedinkrát ve Stavovském divadle ve prospěch požárem zničeného bulvárního divadla Komedia. V 50. letech se na první scéně objevila v drobných rolích starších žen v českém klasickém repertoáru (Otec A. Jiráska, Jiříkovo vidění J. K. Tyla), patrně poslední hereckou příležitostí jí byla 1960 jedna z pěti starých žen v Drahomíře a jejích synech J. K. Tyla, v režii O. Krejči.

V klasických dramatických kusech Ž. nevynikala; školená na repertoáru cestujících společností a arén přecházela do lidovějších poloh v komediálních a konverzačních hrách na veseloherních scénách. Její herecký styl byl založen na konvencionalizovaných gestech s omezenější vnitřní dynamikou. Vrcholným obdobím herecké kariéry Ž. byl konec 20. let a léta 30. v divadle Akropolis, kde se v hlavních rolích ve veseloherním i realistickém repertoáru stala hvězdou, která přitahovala publikum. Do širokého povědomí se zapsala především rolemi ve dvou divácky úspěšných kusech – v Mayerlingovi C. Aneta a ve vlastní hře Bílá jeptiška. Baronesa Vetserová v Mayerlingovi byla z rodu naivek, s jakou se Ž. v Akropolis uvedla v rovněž divácky úspěšné hře Početnice lásky J. Tumlíře (1930) – jako venkovské děvče Květa okouzlovala nevinným pohledem a půvabnou roztržitostí pohybu, s jasnou snahou o vnější ztělesnění zamilovanosti. Celkem ale používala k vykreslení postav spíše úsporná gesta a pevný postoj těla, zdůrazňujíc tak pohyb hlavy a očí, ve vypjatých okamžicích obrácených vzhůru.

Hlubší, vroucnou procítěnost křehké dívčí duše předvedla v roli Máni v Královně krásy R. Havelky (1930), hry ze soudobého pražského života. Nejúspěšnější roli si Ž. napsala 1934 sama v komedii Bílá jeptiška, tematizující katolické náboženství a sílu víry s ohledem na život mladé dívky. Navazovala tak na tzv. kněžská dramata rodinného přítele J. Haise Týneckého, která tvořila kostru repertoáru divadla Akropolis. Druhou hru s obdobným námětem – Klášter šedých sester – napsala v 50. letech, o jejím provozování však nejsou zprávy. V Bílé jeptišce pro sebe vytvořila postavu osmnáctileté Heleny (posléze sestry Albíny), dcery továrníka, která má odejít do kláštera, ale kvůli její kráse mají všichni tento krok za nesmyslný. V dlouhém bílém rouchu s typickými církevními atributy a s čepcem se závojem kladla Ž. při ztvárnění postavy důraz na vroucnost Heleniných pohledů a jemný pohyb celého těla, charakterizujíc tak přesvědčivě plachost dívky. V repertoáru divadla Akropolis tvořila často ústřední milenecký pár s manželem K. Třešňákem; kritika jim ovšem vytýkala nevěrohodnost citu.  

Ve 40. a 50. letech se uplatnila i v několika hrách klasického českého a světového repertoáru. Vystupovala jako host ve Východočeském divadle v Pardubicích, v prvních dvou sezonách (1948–50) byla v angažmá v Městském oblastním divadle v Kolíně. V tomto období upoutala nejvíce jako Kitty v adaptaci Shawovy Živnosti paní Warrenové, v níž snoubila naivitu s tajemností, nepřekračujíc však své typově ohraničené herecké prostředky. Touto rolí také 1952 pod hlavičkou Dramatického odboru Tyl fungujícím při pražském Závodním klubu ROH oslavila čtyřicet let herecké činnosti.

Ve 20. letech se Ž. objevila také v několika filmových snímcích: otec K. Želenský ji v detektivce Šílený lékař (1920) obsadil do role zamilované bankovní úřednice Maud, jež pomáhá k vyřešení případu a nalézá lásku v muži, který se stal obětí zločinu; 1922 hrála ve filmu Křižovatky (režie F. Fiala). V romantickém dramatu o nešťastném životě a lásce Děti osudu (1923, režie J. Rovenský) ztvárnila hlavní ženskou postavu Martu, objekt zájmu několika mužů. Ve filmové adaptaci Prodané nevěsty O. Kmínka (1922) se představila v ústřední ženské roli, menší úlohu dostala 1959 ve filmu V. Delonga Dům na Ořechovce.


Role

Pištěkovo lidové divadlo na Královských Vinohradech
Feňa Ignatěvna (I. V. Špažinskij: Paní majorka, j. h.) – 1914.

Blažkova společnost

Julie (W. Shakespeare: Romeo a Julie) – ?.

Divadlo v Karlíně

Přednes proslovu (F. Šamberk: Josef Kajetán Tyl, j. h.) – 1916.

Divadlo města Žižkov (Žižkovská činohra)

Gracie Harringtonová, Sadie Buchanan (B. Conners: Popelka Patsy), Nuri (A. Gulmer: V nížině), Marta (E. Pailleron: Myška) – 1917; Ignác (J. A. Kisielewski: Karikatury), Věra (P. Moudrá: Lekníny), ? (J. Mahen: Mrtvé moře) – 1918.

Divadlo Uranie
? (L. Stroupežnický: Paní mincmistrová), Julie (W. Shakespeare: Romeo a Julie) – j. h. 1920.

Národní divadlo

Hedvika (H. Ibsen: Divoká kachna, j. h.) – 1921; Toninka (F. X. Svoboda: Čekanky, j. h.) – 1922; Eva (G. Bolton – G. Middleton: Adam a Eva, j. h.) – 1927; Druhá vesnická žena (A. Jirásek: Otec), Podruhyně (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění) – j. h. 1956; Druhá žena (N. B. Grieg: Porážka, j. h.) – 1957; Třetí žena (J. K. Tyl: Drahomíra a její synové, j. h.) – 1960.

Tylovo divadlo v Nuslích
Markétka (J. Hais Týnecký: Na horské faře, j. h.) – 1926.

Divadlo Akropolis

? (U. Talen: Poslední vévoda) – 1928; ? (T. Rittner: Hřích paní Marji); Květa (J. Tumlíř: Početnice lásky), Katynka (W. Mayer-Foerster: První láska následníka trůnu), ? (J. Hais Týnecky: Batalion), Bessie (P. Ollop: Milenka za tři tisíce dolarů), Oliva (J. Hais Týnecký: Pan učitel), Máňa (R. Havelka: Královna krásy) – 1930; Dcera bohatcova (J. Tumlíř: Nanebevzetí kováře Žmouly), Indián (J. K. Tyl:Paličova dcera), Marie Vetserová (C. Anet: Mayerling) – 1931; Peg (J. H. Manners: Peg mého srdce), Agata (J. Hais Týnecký: Sestřičky u sv. Panny Kláry), Věra (F. Bartoš: Růže z farské zahrady), Márynka (O. Faster: Pražské švadlenky) – 1932; ? (J. Kubík: Kanonýři od Strahovské brány), Pepička (J. Kubík: V tom domečku pod Emauzy), Marie (J. Hais Týnecký: Arcikněz) – 1933; Maryška (J. Kubík: Královnička), Helena (L. Želenská-Třešňáková: Bílá jeptiška), Márinka Bártlová (J. Kubík: Utíkejte… Prajzi jdou!) – 1934; Zuzka (F. Langer: Velbloud uchem jehly), Anna Dambyová (A. Dumas: Kean, slavný herec anglický), Milena Lorencová (M. Radoměrská: Světlo jeho očí) – 1935; ? (J. Kubík: Princezna od kolotoče) – 1937.

Divadlo Karla Třešňáka v Heinovce

Anna Vozábová (J. H. Týnecký: Kohouti) – 1937.

Východočeské národní divadlo v Pardubicích
? (Mark Reed: Ano, dceruško, j. h.) – 1938.

Městské oblastní divadlo Kolín

Paní Žofka (L. Stroupežnický: Mikuláš Dačický z Heslova) – 1948; Paní Kváčková (V. Štech: Třetí zvonění); Jelena Krivcová (M. Gorkij: Měšťáci), Poličská (K. Želenský: Tažní ptáci) – 1949; Kitty Warrenová (G. B. Shaw: Živnost paní Warrenové) – 1950.

Režie

Dramatický odbor Tyl

G. B. Shaw: Živnost paní Warrenové – 1952.

Hry

Bílá jeptiška „Sestra Albína“, Akropolis 1934, i agent. rozmn.; Klášter šedých sester, agent. rozmn. Čs. divadelní a literární jednatelství [195?].

Teatralia

[Doslov] in: J. Mošna: Jak jsem se měl na světě, Praha 1954, s. 267–268.

Prameny

Archiv ND: složka L. Ž., sign. P 7147.
NMd: pozůstalost Karla Třešňáka: rukopisy, fotografie, osobní dokumenty, fotografie, plakáty, letáky týkající se provozu divadla Akropolis.

Literatura

Nesign., Národní politika 30. 12. 1916 [přednes proslovu na zahajovacím představení Divadla v Karlíně]; nesign.: Pohostinské hry, tamtéž 4. 5. 1917 [Nuri, V nížině] ● ref. Hedvika, Divoká kachna: nesign., Národní politika 3. 6. 1921; K. Engelmüller, Zlatá Praha 38, 1921/22, s. 227 ● nesign., Národní politika 11. 3. 1922 [Toninka, Čekanky]; nesign.: L. Ž., tamtéž 7. 11. 1926 [čestný večer L. Ž. v Uranii]; nesign., tamtéž 16. 10. 1928 [členkou nově zřízeného divadla Akropolis]; nesign.: Laura Želenská-Třešňáková, tamtéž 25. 2. 1930 [Květa, Početnice lásky]; nesign., tamtéž 9. 4. 1930 [Katynka, První láska následníka trůnu]; K. Engelmüller, tamtéž 25. 10. 1930 [Máňa, Královna krásy]; L. Mattuš, tamtéž 6. 12. 1930 [Dcera bohatcova, Nanebevzetí kováře Žmouly]; [fotografie] Pestrý týden 5, 1930, č. 6, s. 11 [Květa, Početnice lásky]; K. Engelmüller, Národní politika 20. 1. 1931 [Marie Vetserová, Mayerling]; L. Mattuš, tamtéž 10. 11. 1934 [Bílá jeptiška]; L. Želenská, tamtéž 14. 11. 1934 [poděkování obecenstvu Bílé jeptišky]; K. Engellmüller, tamtéž 5. 1. 1937 [Anna Vozábová, Kohouti]; J. Burda: Aby se nezapomnělo, Praha 1958, s. 111; DČD IV; D. Prachař – V. Hulec: Skutečný život vedeme ve snu [rozhovor V. Hulce s D. Prachařem o hercových předcích a pohledu na divadelní umění], Divadelní noviny 17, 2008, č. 22, s. 8–9; L. Ž. in Česko-Slovenská filmová databáze (online, cit 3. 1. 2018), URL: https://www.csfd.cz/tvurce/27444-laura-zelenska/

EDS

Životní události

  • 26. 10. 1895: narození, Plzeň (CZ)
  • 10. 2. 1969: úmrtí, Praha (CZ)

Vazby

H


Vznik: 2018
Autor: Kristýna Sýbová